Text 20. verše:
Když jedinec vidí Boha, aniž by byl realizován ve svém vlastním pravém Já – v tom, co je Vidoucí - bude to jen projekcí mysli. Není Boha, odděleného od Vidoucího; mít vizi Boha, znamená být ponořen v substrátu vlastního pravého Já.

Komentář:
Říká se, že uctívající mohou dosáhnout cíl nejvyššího osvobození tím, uctívají Boha ve jménu a tvaru. Všichni jsme asi četli o těch, kteří měli vizi Boha. Copak však není Bůh – nejvyšší Zdroj všeho – také nad myslí? Smysly nejsou schopny dosáhnout Zdroj, kde všechny myšlenky zcela vymizely, a ego se rozpustilo v čiré vědomí. Z čirého vědomí se jako projev vynořuje ego, mysl a posléze celý vesmír. Ta Skutečnost, která je našim pravým Já, je Vidoucím všeho.

Slovo jóga znamená přiblížení nebo sjednocení. Předpokládá se, že musí existovat vijóga neboli oddělení. Chceme-li opravdu vidět nebo se spojit s Bohem, musíme překonat pocit oddělenosti zkoumáním, a to až do Zdroje všeho a vědomě tam přebývat. Když zkoumáme, zda-li je pocit oddělenosti skutečný, povede nás to ke zkoumání „Kdo jsem já?“. Konec tohoto zkoumání bude uvědomění si toho, že oddělenost nikdy nebyla. Realizace pravého Já znamená vyřešení všech problémů. Ego je základním kazem, který vytváří iluzi, že je pravým Já.

Když tomu tak je, jak to, že je tolik sdělení, která říkají, že uctívající a světci měli vize Boha? Když mysl uctívajícího je naprosto zaostřena na svůj favorizovaný vzhled Boha, pak jeho mysl vytvoří promítnutí vizi Boha. Takové vize mu poskytnou radost, která není smyslová, ale čistá a jemná. Nicméně takové vize nejsou svrchovanou Skutečností. Takové vize existují v čase a prostoru a nakonec přestanou. Skutečnost není podmíněna časem a prostorem. Bylo by pro bhaktu chybné, kdyby si myslel, že tím, že měl vizi, že dosáhl cíl a že už není ničeho dalšího, po čem by měl toužit, co by měl dosáhnout. Vize je nezměnitelně dočasná a bhakta se modlí, aby vize byla trvalá. Skrze hlubokou oddanost, nesobeckou láskou a neustálou kontemplací o Bohu se pravému stoupenci srdce impregnuje sattva gunou a milost samovolně plyne. Milostí zeslábne sobectví a připoutanost. Vědomý čin podrobení zraje a pravá harmonie s Bohem je dosažena – zažití pravého Já. Bhakta může vidět svou vyvolenou formu Boha kdekoliv. Jeho pohled se stává univerzální a jeho pocit oddělenosti od Boha a jiných bytostí se pomalu vytrácí. Během doby je mysl překonána a nastupuje jednota s pravým Já.

Jedině tehdy oddaný uctívající realizuje, že není jiného Boha, než pravé Já a opravdu „vidí“ Boha, vnitřního „Vidoucího“ všeho.

Není žádný rozpor mezi theismem, advaitou a oddaností, protože neotřesitelná víra v Boha vytenčí ego a připravuje cestu k jeho vyhlazení. Tím, že se mysl zaostří na bod, kterým je bezejmenné, beztvaré čajtanja (vědomi), v nejčistší formě Já, mysl je zakotvená a rozptylující tendence jsou drženy na uzdě. Jedinec si tak uvědomuje, že existuje síla, která je větší než omezené ego, která ztvárňuje všechny věci a události. Poznává, že svět je konečný, pevně se drží neomezeného, které vidí ve svém Bohu. Védánta uznává užitečnost zbožné oddanosti a duchovní sebekázně. Současně však na nás chce, abychom poznali, že máme jít nad to. Oddanost k určitému zvolenému Božství, neničí pocit omezenosti a konečnosti. Má-li dojít k realizaci pravého Já je nutné, abychom překročili oddanost, když je postavená na pocitu rozdílnosti. I když tu bude jen drobounký pocit rozdílnosti či dvojnosti, proces není ještě úplný.

Brhadáránjaka upanišada nádherně umisťuje ideu, „Ten, kdo uctívá Boha s tím, že „On je jiný; já jsem jiný“, ten nepoznává a pro bohy je domácím zvířetem“. Jelikož je ego nedokonalé a konečné, předpokládá o Bohu, že je dokonalou a nekonečnou osobou. Šrí Ramana k tomu říká: „Každá myšlenka nutně v sobě obsahuje nedokonalost a konečnost. Všechny ideje o Bohu, formované egem, obsahují proto sebeprotiklad a sebeprotiřečení. Takový protimluv nemůže být odstraněn, dokud ego přetrvává. Jedině když ego zmizí, pravda začne svítat. Pravda o nedvojné Skutečnosti, kterým je pravé Já.

Pravda, kterou zde Bhagaván učí, je ta, že tvar Boha, kterého ve vizi spatřujeme, není jeho pravým tvarem, ale je mentální koncepcí. Takovou projekci dosahujeme zbožnou oddaností k Bohu. Vize je oddělená od Vidoucího a není trvalá. Jelikož pravda o Bohu je, že je skutečným Já, které je vždypřítomné, pak reálnou a skutečnou vizí Boha je zažití či totožnost pravého Já jako Boha.

V každé zkušenosti založené na pozorování je triáda – vidící, čin vidění a viděný předmět. Pouze není-li poznání Sebe Sama, můžeme zažívání zkušenostní nazývat jako „vidění“. Všechno vidění, spatřování, včetně vidění Boha jako něco „jiného“, je činem ega. Formy Boha, které mysl vidí, jsou pouhými obrazy. Samozřejmě mají svou hodnotu, ale nejsou konečnou pravdou. Bhagaván říká, že vidění není pravé, pouze bytí je pravé.

Na tomto místě může vystoupit otázka. Copak džňánin, realizovaný mudrc, který má uvědomování pravého Já, což možno nazvat uvědomováním si Boha, nevidí Boha? Odpověď na tuto otázku je obsažena v pozdější části otázky, kde se říká, že mudrc také nevidí Boha, protože, rádoby vidoucí ego, zaniklo uvědoměním si, že „přestalo zůstávat od Něj oddělené“ (jelikož vidění je trojicí vidícího, vidění a viděného předmětu). Ve stavu uvědomování realizovanou osobu není žádný vidoucí, není zde vize. Výrazy „realizovat“ nebo „vidět“ mají jen přenesený smysl, protože při seberealizaci není žádný rozdíl mezi subjektem a objektem. Rozdíl zůstává, jen dokud zůstává ego. Když trvání ega přestalo a rozpustilo se v pravém Já, jak může nastat spatřování čehokoli?

Keňa upanišada vysvětluje:
„To, co není vysloveno řečí, ale čím je řeč vyjadřována – to jediné byste měli znát jako brahman a ne to, co zde lidé uctívají.

To, co není myšleno myslí, ale to, čím mysl myslí – to jedině znej jako brahman, a ne to, co zde lidé uctívají.

To, co není spatřováno očima, ale čím oči vidí, to jediné je brahman, a ne to, co zde lidé uctívají.

Ale druhá část dvacátého verše, se může také podávat takto: Ten, kdo zažil pravé Já, viděl Boha, protože příčina jeho oddělené existence – ego – vyhaslo. Je nyní jedno s Bohem. To znamená, že mudrc, který má nedvojnou zkušenost, vidí Boha takového jaký opravdu je – jako jeho vlastní Já a proto se obrazně může říci, že touto zkušeností má vizi Boha.