Echamal

Byl večer 27. prosince 1945. Bhagaván byl zahalen jasným éterickým světlem, které nebylo možné přehlédnout. Takové světlo zpravidla vycházelo z Bhagavána v den narozenin a v době mahápúdži (zvláštních bohoslužebních obřadů), když se stoupenci před ním klaněli po bohoslužbě. Ale v ten den nic takového nebylo a stoupenci byli udiveni z výskytu tohoto světla.

Onu noc se Echamal vnořila do Bhagavána. Možná, že toto bylo důvodem, proč Bhagaván zintenzivnil svou zář. Mnoho lidí ani nevědělo, že Echamal byla nemocná, i když několik stoupenců si všimlo, že v posledních 2 až 3 dnech nepřinesla Bhagavánovi žádné jídlo.

Okolo desáté hodiny dopoledne druhého dne přišla Lokamma za Bhagavánem, aby mu sdělila že Echamal zemřela. Bhagaván na to s hlasem naplněným emocí jasně řekl: „Ano, tak to je. Také to očekávám, ale čas se k tomu ještě nenachýlil.“ Ti, kdo to uslyšeli, byli z toho rozrušeni. Ptali se sami sebe: „Znamená to začátek konce? Když ne, proč Bhagaván taková slova pronáší?“

Teprve k večeru byla Bhagavánova záře normální. Až potom se zeptal, jak probíhal pohřební rituál. Bylo mu řečeno, že tělo Echamal bylo spáleno. Později byl její popel umístěn tam, kde bydlívala a byl tam zasazen Tulsi, posvátný strom.

Ke konci života avatára Kršny se k němu dostavil Brahma a jiná božstva a říkali: „Účel tvého avatárství je naplněn a je na čase, aby ses zase vrátil.“ Kršna na to odpověděl: „Ještě něco málo mi zbývá, abych vykonal. Musím pomoci Džadavům, kteří si sami nedokáží pomoci.“ Je možné, že Bhagaván také zastával názor, že napřed pošle ty, co mu byli blízcí, do nebes, dřív, než on sám odejde.

Echamal strádala v poslední době velkou chudobou, ale stále se nevzdávala služby Bhagavánovi (připravovala a donášela Bhagavánovi jídlo). On ji často přemlouval a říkal: „Dříve jsme neměli dostatek jídla, ale nyní se situace velice zlepšila, proč nepřestaneš s touto službou a nejíš s námi?“ Ona však jeho rad nedbala. Bhagaván, aby ji uspokojil, vždy kousek z toho co přinesla, ochutnal. Nevešel do jídelny dřív, dokud Echamal s rozdáváním svého jídla neskončila. Po jejím odchodu přišli její příbuzní s nabídkou, že budou dále jídlo posílat, ale Bhagaván to odmítl. Privilegium této služby patřilo jedině Echamal. Prohlásil: „Mám stále ještě odpovědnost za Mudaliar Patti.“

 

Madhávasvámí

Další bytost, která odešla, byl Madhávasvámí. Byl to velmi tichý Malajalan, který přišel do Ramanášramu asi tak 5 let po jeho vybudování. Pocházel z vesnice blízko Palghatu. Byl určen, aby sloužil Bhagavánovi. Byl svobodným mládencem a jeho oddanost a pozornost, kterou věnoval Bhagavánovi, byla naprostá. Ať se Bhagaván kamkoli hnul, Madhasvámí ho s konvicí vody následoval.

Tento oddaný stoupenec začal trpět nevysvětlitelným pálivým pocitem, rozprostírajícím se po celém těle. Možná, že jeho tělo nebylo schopno vydržet intenzitu síly Bhagavána, s kterým přicházel do styku. Nakonec opustil ášram, a navzdory radám Bhagavána začal podnikat poutě k nejrůznějším místům, ale nikde nemohl najít klid.

Madhávasvámí byl vždy pln radosti, pokud pobýval v ášramu. Po odchodu však byl zavalen smutkem. Nakonec vstoupil v červenci 1946 do jednoho kláštera v Kumbakonamu. Před smrtí se chtěl vrátit k Arunáčale, ale nemohl se rozhodnout, protože se domníval, že mu nebude dovoleno, aby zase odešel. Těsně před smrtí dostal úplavici. Tehdy se posadil do padmásany a naposledy vydechl. Bylo to 7. července 1946. Kundžusvámí z Ramanášramu se dostavil, aby vykonal pohřební rity.

Madhávasvámí byl požehnanou bytostí. Byl téměř stínem Bhagavána, a když tomu tak bylo, proč opustil Bhagavána? A proč zemřel na jiném místě? Říká se, že duše toho, která sloužila siddhapurušovi bývá k Mahátmovi připoutána. Když opustí společnost Mahátmy, pak jeho tělo dlouho nepřežije. Podobně na tom byla Aurobindova žena, která neodešla do Pondicherry, ačkoli byla o to opakovaně žádána. Zemřela brzy potom, co Šrí Aurobindo odešel do Pondicherry. Moc přitažlivosti siddhapurušů je nesmírná. Když je tělo siddhapurušu opustí, přirozeně zaniká.

 

Ramanátha Brahmačari

Přišel k Bhagavánovi, když ten přebýval v jeskyni Virúpákša. Byl starým mládencem. Byl velmi jemný a měl velké znalosti v tamilské literatuře. Byl křehké postavy a fyzicky nepřitažlivý. Byl naprosto chudý. Na první pohled nebyla jeho dobrota patrná. Vykonával bohoslužby v určitém domě ve městě a za to dostával jídlo. Jelikož neměl peníze, aby si mohl pořídit sandály, balil si své nohy do jutových pytlů, aby v horkém slunci mohl chodit po rozpálených kamenech. Jeho chůze proto vypadala hodně podivně. Bhagaván si z něho tropil žerty a říkal: „Ramanátho, když tě někdo pozoruje, jak chodíš, bude si myslet, že si děláš legraci z toho, jak chodím já.“ Ramanátha onemocněl a byl poslán do Madrasu k odbornému lékařskému ošetření, kde zemřel 13. prosince 1946.

Ramanátha byl schopným básníkem. Jeho verše, pojmenované Ramanar anubhuti a jeho píseň Tiručuzinathan kandene, jsou vynikající. V písni je zapracován obsah tříhodinové řeči, ve které srovnával podobnosti mezi Natarádžou, Čidanbaram a Bhagavánem. Řeč přednesl jednou večer v přítomnosti Bhagavána. Píseň říká: „Spatřil jsem Pána Tiručuzi a nebyl jsem schopen odejít a zůstal jsem. Stejný Pán tančí v Čidambaranu a přichází na pomoc ubohým. Stejný Pán zůstává také v jeskyni Virúpákša na Arunáčale, jako oceán soucitu. Tam se projevuje jako Bůh.“ V této písni opakovaně označuje Bhagavána jako andavane (Bůh).

 

Lakšmí

Psal se rok 1948 a další, kdo měl odejít, byla kráva Lakšmí. Již jsme slyšeli o lásce a příchylnosti, kterou Bhagaván k této krávě choval. Žila v ášramu více než 20 let. Po krátké nemoci dosáhla osvobození 18. června 1948. V onen den ráno Bhagaván navštívil kravín, asi ve tři čtvrtě na deset a sedl si blízko Lakšmí a vzal její hlavu do klína. Začal její tělo laskat a několikrát jí řekl „amma“, drahá. Někdy odpoledne Lakšmí vydechla naposledy.

V 18:30 přivezli její tělo na pohřebním voze k místu severně od meditační haly. V přítomnosti Bhagavána, recitovali brahmánští panditové různé mantry, zatímco prováděli rituální omývání. Bhagaván promlouval o Lakšmí nadšenými slovy. Řekl, že je možné, že v předchozím zrození byla dobrým sádhakem, který přišel do současného ášramu pro osvobození. Prohlásil: „Pro Lakšmí bylo učiněno vše, stejně jako pro matku.“ Tělo Lakšmí bylo pomazáno rumělkou a sandalovou pastou. Kolem krku a hlavy byla ozdobena jasmínovými věnci a zabalena do červené látky. Za mávání kafrovými světly byla pohřbena.

Když na jihu Indie zemře velký sádhu, je zavedenou praxí, že se vytesá epitaf do velkého kamene a nápis se umístí v místě jeho samádhi. Po smrti Lakšmí Bhagaván sám nadiktoval tamilsky znění epitafu. V něm se zmiňuje o Lakšmí, že dosáhla osvobození. Také se říká, že Dévarádža Mudaliar se zeptal Bhagavána na záležitost nápisu a Bhagaván mu okolnost osvobození potvrdil.

Podle Rámájany, Šrí Ráma umožnil ptáku Džatajovi osvobození. Tehdy řekl: „Půjdeš do těch požehnaných míst, kam odcházejí velké zbožné duše. Půjdeš tam s mým požehnáním.“ Lakšmí podnikla pravděpodobně podobnou cestu. Její epitaf zní: „V sobotu, pátého dne Ani, v roce Sarvadhar, dvanáctý den přibývajícího měsíce, za souhvězdí Visakha, kráva Lakšmí dosáhla osvobození.“

Později Bhagaván přeložil epitaf do telugštiny, ve stejném metru, který použil v tamilštině. Bhagaván převedl toto metrum do telugského jazyka.

V den, kdy Lakšmí zemřela, Bhagavánovo tělo zcela zesláblo a jen s velkým vypětím mohl učinit několik potřebných kroků.

 

Mudaliar Patti

Narodila se v rodině Mudaliar, patřící do Inadžkollaj. Na návrh jejího Gurua navštívila v roce 1908 Tiruvannamalai. Stalo se tak při pouti, kterou vykonávala se svým synem a snachou. Měli daršan Bhagavána v jeskyni Virúpákša. Je pravděpodobné, že tento daršan ovlivnil starou paní, že se rozhodla zůstat. Její syn nebyl schopen přemluvit svou matku, aby se domů vrátila, a tak u ní zanechal svou ženu Kámakší, aby se o ni starala a vrátil se sám. Mudaliar Patti, podobně jako Ečamal, začala pravidelně připravovat jídlo pro Bhagavána. Její syn, Subramanja Mudaliar, také nedokázal odolat magnetické přitažlivosti Bhagavána a vrátil se k Arunáčale, aby Bhagavánovi sloužil. Později se zřekl světa a stal se hlavou kláštera v Ačalapuram, v místě, kde šaivitský světec Džňána Sambandar zmizel, když se vnořil do zářícího světla.

Stará paní Mudaliarová a její snacha zasvětili své životy službě Bhagavánovi. Během doby snacha zemřela a navzdory vysokému věku pokračovala stará paní ve své službě. Když Bhagaván viděl její oddanost a zároveň zpozoroval její bezmocnost, prohlásil: „Každý, kdo jí pomáhá, může považovat, že vykonává službu pro mne.“

Mudaliar Patti byla velmi nezávislá a trvala na tom, že bude službu vykonávat bez cizí pomoci. Dovolovala si i na Bhagavána. Jednou, když dala Bhagavánovi na list větší množství jídla než obvykle a Bhagaván vyjádřil svůj nesouhlas, Mudaliar Patti se nedala a řekla mu: „To všechno je jen věc mysli.“ Bhagaván se musel smát a poznamenal: „Vrací mi mé učení.“

Když zemřela, byla pohřbena s rity, které odpovídaly sanjásinům. Pohřbu se účastnilo velké množství lidí, čímž prokazovali úctu a lásku, kterou vzbuzovala, když žila.

Když takto odeslal své blízké, zdálo se, že se Bhagaván začíná připravovat na vlastní odchod. Vyprávění o odchodu několika stoupenců, které byly popsány, však neznamená, že by jiní nebyli Bhagavánovi milí. Copak Pán Kršna svým odchodem nezanechal zde své velmi intimní druhy Ardžunu a Uddhavu?

 

Zakončení mise

První ze závěrečných činů, než Bhagaván odešel, bylo zasvěcení svatyně Matrubhutešvary. Stavba svatyně byla započata v roce 1939 a byla velmi malá, právě jen samádhi, na něm lingam a zastřešení. Mnohým stoupencům se to nelíbilo a přáli si místo toho vybudovat svatyni z mramoru. Avšak peníze, lidská spolupráce a především Boží vůle, jsou pro vše základně důležité.

V Bhagavánově životě představovaly chrámy důležitou úlohu. Bezpochyby byly chrámy v Tiručuzi, Maduraji a Arunáčale centrem jeho duchovního růstu. Pro Bhagavána bylo přirozené, že šakti, která ho přivedla k místu, kde ášram vznikl, by měla odtud pokračovat, ve svém požehnání stoupencům. V otázce sbírky peněz však byl velmi přísný a nikomu nedovolil, aby založil fond v jeho jméně. „Nikdy jsem pro sebe žádné peníze nežádal. Tak, jako vznikly ostatní stavby, ať vznikne i tato“, to byl jeho názor. Vše, co žáci požadovali, byl jeho souhlas s návrhem. Reakce se na to různily. Nirandžananda svámí byl nadšen a šťastný, že bude chrám pro matku. Jiní stoupenci zastávali názor, že chrám, stavěný jako pohřebiště, bude velmi mocný a vítali návrh jako akt piety pro tu, která dala život Bhagavánovi. Byli však i tací, kteří pochybovali o nutnosti vybudovat zvláštní chrám v této „moderní době“. Ať tak či onak, spolupráce několika lidí začala a peníze a nejrůznější materiál se dostavil ve velkém množství.

Sošky, které jsou v chrámě uctívány, jsou Mathrubhutešvara (Íšvara, který přišel jako Matka), Jógamba Šrí Čakra vytesaná v kameni na spodu, a to celé je upevněno na jiné Šrí Čakře, která je ze zlata. Celá konstrukce byla provedena podle agam (písma), pod dohledem sochaře, který přišel z jihu. Vedlejší hala, s pohovkou jako odpočívadlem pro Šrí Bhagavána, byla postavena před chrámem. To bylo provedeno z důvodu, že stará hala byla neustále přeplněna návštěvníky. Zlaté jubileum příchodu Bhagavána do Tiruvannamalai v roce 1946 bylo velkolepou oslavou. Aby o návštěvníky bylo postaráno, byla vztyčena jubilejní zastřešená hala. Bhagaván vysedával v této hale i po oslavách a poskytoval daršan. Nicméně, bylo to nepohodlné, jak v období dešťů, tak v horkém létě. Svámí Nirandžánanda přišel s názorem, že by bylo vhodné vybudovat velkou halu pro Bhagavána. Měla se vybudovat právě před chrámem Matky. Základy pro halu byly položeny 25. ledna 1945 a dílo dokončeno 16. května 1946. Dodělala se zároveň s chrámem. Pro Bhagavána byl vytesán obrovský žulový trůn.

V únoru 1949 byly všechny práce prakticky dokončeny a zasvěcení bylo stanoveno na 17. března 1949. V této souvislosti byl lingam, který stál jinde, přenesen a umístěn na novém místě a omytí nejvyššího místa chrámu bylo provedeno v souladu s předepsanými postupy písma. Všechny rituály byly provedeny během tří dnů. Šankaračárja z Puri se ve své funkci také zúčastnil. I když pro něho bylo vyhrazeno zvláštní vyvýšené místo, které odpovídalo jeho stavu, on to odmítl a posadil se na jelení kůži na zem před Bhagavána. Během rozhovoru, který spolu vedli, se zeptal Šankaračárja na vyjasnění určitého prohlášení Písma. Když mu Bhagaván odpověděl, Šankaračárja mu řekl, že věc stále nechápe. Na to se Bhagaván na něho podíval milostiplným pohledem asi na dobu půl hodiny. Šankaračárja pak zavřel oči a s kanoucími slzami se sklonil před Bhagavánem a řekl, že subjekt pochopil. Když byla Šrí Čakra umístěna ve svatyni, Šankaračárja ze své vůle sám posloužil jejím položením, jelikož byl na toto povolaným odborníkem.

Bhagaván seděl poblíž a žehnal celému procesu. Ke konci byl požádán, aby novou halu otevřel. Jelikož však neměl dostatek síly, aby otevřel uzamčení, pomohl mu s tím sochař. Bhagaván pak vstoupil do svatyně a požehnal Šrí Čakru tím, že se jí dotkl. Potom sešel ke kamennému trůnu, který byl opatřen polštářem a poskytl návštěvníkům daršan. Druhý den mělo mnoho návštěvníků proslovy a byly pořádány koncerty. Samotné zasvěcení bylo provedeno ráno a celý den panovalo mnoho radosti a nadšení.

Ti, kteří během těchto dní Bhagavána pozorovali, pociťovali, že Šrí Čakře a ostatním uděluje svou přízeň formou nadpřirozených sil. Jeho fyzické síly byly na nízké úrovni, ale práce, ve kterých se angažoval, byly velmi náročné. Vypadalo to tak, že předává všechny své síly.

Bylo by vhodné se podrobně vyslovit o předsedajícím Božství, Meru Šrí Čakře, které je ve tvaru čtverce o velikosti 2 stop. Při jejím zhotovování byl zde Bhagaván dlouho do noci. Seděl tam a snášel horko, které sálalo z ohniště, kde se tavily kovy pro náležité upevnění Šrí Čakry. Sám Bhagaván umístil zlato Šrí Čakry pod Meru.

Po zasvěcení chrámu se tam denně prováděli bohoslužby, avšak nebyly prováděny žádné speciální bohoslužby pro Meru Šrí Čakru, což bylo pociťováno jako nedostatek. S bohoslužbami bylo započato v roce 1953. Tyto speciální bohoslužby se provádějí 6x za měsíc, tj. každý pátek a o úplňku. Jsou pečlivě propracovány a trvají několik hodin.

Všechny plány pro provádění bohoslužeb byly vykonány v přítomnosti Bhagavána a tehdy jeden ze sloužících poznamenal, že by bylo dobré, kdyby se tyto bohoslužby stále prováděly. Bhagaván souhlasil a řekl: „Ale kdo si to vezme na starost?“ Byl to Sádhu Arunáčala, major Chadwick, který se toho ujal. Od té doby se vše pravidelně provádí. Možná, že to je vliv bohoslužby, který způsobil, že se všechny problémy s ášramem pomalu vyřešily.

 

Soumrak

Daleko dříve, než zemi zahalí temnota, paprsky slunce se stahují a slunce, k lítosti země, zapadá.

V době kdy Bhagaván pobýval v jeskyni Virúpákša, v době jeho pobytu na Skandášramu a na začátku dnů Ramanášrámu jeho tělo jasně zářilo. Později to bylo jen při slavnostech Dípa utsavam, při Mahápúdže a při Bhagavánových narozeninách, ale jinak se záře vytrácela. Existovalo na to několik vysvětlení, např., že je to znakem blížícího se stažení, nebo že v opotřebovaném fyzickém těle Bhagavána se záře nemůže projevit apod.

Astrologové říkali, že se blíží konec. Nadí grantha zase tvrdilo, že Ramana líla (životní hra Ramany) bude trvat až do 80 let Bhagavána. Učenci byli dotazováni, zda mají planety vliv na džňánina. Někteří citovali spisovatele Tjagarju, který říkal: „Je-li tu Rámova milost, jak mohou planety mít nějaký vliv?“. Jiní však byli opačného názoru a říkali: „Bhagaván je ke svému tělu naprosto lhostejný, proto vliv planet je nevyhnutelný.“

Při mnoha příležitostech Bhagaván prohlásil: „Toto (tělo) vstoupilo do projevu na základě vašich přání.“ Tím mínil tužby a přání stoupenců. Také dále prohlašoval: „Odejde, až ho nebudete potřebovat.“ To znamená, že Bhagavánův život zcela závisel na přáních ostatních. Jestliže tomu tak bylo, vyvstávala ještě jiná otázka: Kdo je ten, kdo řekne, že práce těla už není zapotřebí? Na to nebyla odpověď.

Následky přehlížení těla v mládí se začaly projevovat již od roku 1945. Po odchodu Ečamal pak následky začaly stále zřetelněji vystupovat. Již dříve míval Bhagaván astma a v zimě trpíval bolestmi kloubů. Proto se vyhýbal sladkostem a někdy i podmáslí. Filozoficky vzato, nikdo nežije věčně, a proto lze argumentovat tím, že pokud tu byl důvod, aby tělo vstoupilo do projevu, musí existovat i důvod pro jeho odchod.

V tomto případě by bylo vhodnější říci, že poslání avatára bylo naplněno. Jak Kavyakantha v Ramana Gítě prohlásil, účelem bylo vyjevit světu přebývání v Já-Self a že osvobození je možné. Bhagaván na toto poukazoval více než půl století. Hledající přicházeli zdaleka, aby sloužili u nohou Bhagavána a jeho poselství se rozšířilo i do vzdálených zemí. Jeho velikost prožívají stoupenci i dnes, úměrně dle jejich vnitřní hodnoty. „Kdo sem přichází, žádný neodchází s prázdnýma rukama.“

Co říci na komentář, že Bhagaván na sebe bere plody, karman, svých stoupenců a proto trpí tolika tělesnými nemocemi. Je možné, že Bhagaván na sebe bral utrpení svých stoupenců. Stoupenec jménem Kršnamurti, trpěl velkými bolestmi ukazováku, nicméně tiše seděl v přítomnosti Bhagavána, aniž by někdo mohl záležitost odhalit. Z ničeho nic, si Bhagaván začal třít svůj vlastní ukazovák a bolest ukazováku stoupence odezněla.

Bhagavánovo zhoršující se zdraví začalo být od roku 1947 příčinou obav stoupenců. Jeho revmatické bolesti se rozšířily až někam do zad a pasu. Je možné, že slábnoucí tělo by potřebovalo dostávat výživnější stravu, ale Bhagaván nesouhlasil, aby se s jeho osobou nějak zvláštně zacházelo. Často říkával: „Tělo samo je chorobou. Člověk by měl zkoumat příčinu choroby a nehledat způsoby, jak mírnit dopad choroby, která tuto chorobu (tělo) omezuje.“ Takovou legraci si dělal z těch, co mu přinášeli léky.

Rámačandra Rao, ajurvédický lékař z Bangalore, jednou přinesl seznam účinných látek pro přípravu ajurvédických léků a listinu ukázal Bhagavánovi. Bhagaván si listinu prohlédl a každou složku pochválil. Rámačandra se chopil příležitosti a zeptal se Bhagavána: „Mám tedy Bhagavánovo svolení, abych začal s přípravou léku?“ Bhagaván odpověděl: „Léku? Pro koho?“ Rámačandra: „Pro Bhagavána“. Bhagaván: „Proč pro mne? Jsem v pořádku. Vy vypadáte hůř než já, udělal byste dobře, kdybyste léky začal sám užívat.“ Jiný stoupenec navrhl, že Bhagaván by měl brát tonikum. „Jsem snad tak bohatý, abych si mohl dovolit tonikum?“ odpověděl na to Bhagaván a pokračoval: „Všechno, co mohu udělat, je jít do jídelny, když zazvoní a jíst jídlo, které je mi určeno.“

Jiní stoupenci říkali, že Šrí Aurobindo má mléko, ovoce a mandle a chtěli tak naznačit, že Bhagaván by měl také něco podobného požívat. Bhagavánova odpověď zněla: „Proč ne? On je na tom dobře. Co mám já?“

Bhagaván byl vždy první, kdo pomáhal nemocným stoupencům. Dovedl svou milostí vyléčit jejich nemoci během okamžiku, ale pro stoupence bylo neštěstím, že nikdy nemyslel na to, že by vyléčil sám sebe, aby stovky stoupenců mohlo pokračovat v zažívání jeho milosti.

Vedení ášramu nikdy nežádalo Bhagavána, aby se sám uzdravil. Sháněli však lékaře, kteří přinášeli léky, prováděli chirurgické zákroky na těle Bhagavána tak, jako by to bylo jakékoli jiné tělo. Během času však zjistili, že bylo již příliš pozdě.

Byly případy, kdy se Bhagaván sám vyléčil, např. ze žloutenky. V takových případech lékařská péče nevykazovala výsledky. Nebo když měl nepřetržité škytání. Také měl jednou exém na nohou a zádech. Fr. Melkote zkoušel několik způsobů léčení po dobu 2 měsíců, ale bezúspěšně. Nakonec se slzami v očích a přiškrceným hlasem prosil Bhagavána, aby se sám vyléčil. Bhagaván to vykonal během 2 dnů. Copak Bhagaván není lékařem pro nemoc, která se nazývá cyklus zrození a smrti? Stoupence pravděpodobně napadlo, že jediným způsobem, jak udržet Bhagavána mezi sebou, bylo podrobení se Bhagavánovi.

V únoru 1949 se objevil malý vřídek na předloktí Bhagavána, kterého si však nevšímal. Lékařům se však nelíbil a byli názoru, že pokud ho neodstraní, mohlo by to činit komplikace. A tak večer 9. února 1949 Dr. Šankara Rao za pomoci Dr. Šrinavasa Rao, odstranili v koupelně Bhagavána furunkl z jeho předloktí. Bhagaván se před chirurgickým zákrokem zeptal: „Neodstraní se to pouhým obvazem s několika listy?“ Lékaři však řekli, že Sarvadhikari jejich zamýšlený zákrok odsouhlasil. Po této odpovědi Bhagaván již nic neřekl a byl tichý. Rána se zahojila, když byla předtím 1 týden obvazována.

Nicméně nádor se asi po měsíci znovu objevil, byl větší a způsoboval všeobecné obavy. Tentokrát byl pozván renomovaný chirurg Dr. Raghaváčari z Madrasu. Operoval nádor 27. března 1949 v místním znecitlivění. Jelikož nádor rostl u nervu, byl hluboký zásah nutný. Byla učiněna biopsie a poslána ke zkoumání. Rána se nezahojila, ba naopak se rozšiřovala. Výsledek biopsie došel v půli dubna s výsledkem, že se jedná o sarkom. Bylo nasazeno ozařování radiem. Nádor se však nezhojil a navíc začal krvácet. 30. dubna byla podána transfuze krve. Nakonec Dr. Raghavačan navrhl amputaci předloktí, což Bhagaván odmítl slovy: „O sebe se postarám sám.“ Při jiné příležitosti dodal: „Když by se nádor objevil na hlavě, tak by snad navrhli uříznutí hlavy.“ Stoupenci, kteří si nedovedli představit, že by Bhagavánovi odstranili předloktí, se upnuli k jeho poznámce, že se postará sám o sebe.

Asi na základě návrhu Dr. Lakšnapattiho byl předvolán Valhvaj Tata, který byl přírodním lékařem a znalcem léčivých bylin. Dostavil se 5. července 1949. Byl to týž muž, který Bhagavánovi na Arunáčale vyléčil zlomenou klíční kost. Na nádor přiložil zvláštní obvaz a prohlásil, že se neměl operovat. Obvaz omezil krvácení. Tento přírodní lékař se odvážně rozhodl „jed“ nádoru odstranit a posypal nádor práškem čili. I za normálních okolností, by takové podání bylo nesnesitelné, ale za Bhagavánových podmínek bylo málem tragické. Prudce mu stoupla teplota, a tak byl přírodní lékař požádán, aby toho nechal.

25. července jiný známý lékař, Dr. Gurusvámí Mudaliar, navštívil Bhagavána a vyjádřil svůj nesouhlas nad provedenými operacemi. Navrhl určité injekce a slíbil, že zase přijde.

Mezitím někteří védičtí panditové začali provádět speciální bohoslužby a surja namaskáry pro Bhagavánovo uzdravení. Někteří stoupenci, jako např. Suri Nagamma se k nim také přidala. Bhagaván jim v tom nebránil, ale řekl: „Nechte je dělat, co chtějí dělat, vždy na tom není nic špatného.“ Při jiné příležitosti řekl: „K čemu to je? Átman v súrja je také zde.“

V srpnu byly doporučeny penicilinové injekce. Byla také zkrácena délka poskytovaného daršanu u Bhagavána, neboť potřeboval odpočinek. V listopadu se opět dostavil Dr. Gurusvámí Mudaliar a po konzultaci s lékaři bylo rozhodnuto, že je zapotřebí ještě jedna operace. Následující den byl Bhagaván dopraven do ambulanční místnosti. Napřed byla provedena transfuze krve a po znecitlivění byl nádor vyříznut elektrickým nožem, aby se omezilo krvácení.

Kolem ošetřovny se shromáždily davy plné obav. Aby byl zachován pořádek, dostavila se policie a pořádkoví dobrovolníci. Na žádost svámí Nirandžánandy se davy začaly rozcházet. Večer v 6. hodin se Bhagaván posadil na verandu ošetřovny a poskytl daršan stoupencům.

Druhý den šel Bhagaván sám do haly, aby tam poskytl daršan. Naděje lékařů stoupla, radiová terapie byla zastavena a zdálo se, že se rána hojí. Ale v prosinci se věci obrátily k horšímu, když se objevil nový nádor, o něco výše, než ten předchozí. Chirurgové jej operovali 19. prosince, ale bezvýsledně.

Pak se lékaři všeho vzdali. Obavy stoupenců vrcholily a začali se mezi sebou ptát, kolik dní s nimi světlo ještě zůstane.

 

Západ slunce

Bhagavata Purána: Myslíte, že Kršna (který přivedl k životu mnoho mrtvých) by nebyl schopen zachránit sám sebe?

Lidé ztratili všechnu naději, kterou v alopatii vkládali. Jako alternativu pozvali homeopata T. S. Ijera, jehož léčení zpočátku vykazovalo určité zlepšení. Bhagavána přenesli z ambulanční místnosti do malé místnosti naproti daršanové haly, kde zůstával a poskytoval daršan na verandě před pokojem. Byla tam také prováděna véda parajána.

Narozeniny Bhagavána připadly na 5. ledna, ale radost, která je jinak provázela, tentokrát chyběla.

Uprostřed února se objevil další nádor, právě nad místem, kde byl předchozí. Dr. Raghaváčari a jiní prohlásili, že je také maligní, a tak byla homeopatie zamítnuta a byl povolán ajurvédský lékař Dr. Moos z Keraly. Snažil se také seč mohl, ale bezúspěšně. Jak nádor narůstal, Bhagaván slábl a začala se u něho projevovat chudokrevnost.

Bhagavánův obličej však nikdy neztratil svou zář, a když to někteří viděli, usuzovali z toho, že džňáninové nemají žádnou připoutanost k tělu a že Bhagaván si není vědom bolesti, která jeho tělo sužuje. Jóga Vasištha říká: Pro džňánina je stejné, natírá-li se jeho tělo santalovou pastou nebo je-li mu useknut jeden z údů. Jiní zase říkali, že tím, že Bhagaván si nikdy nestěžoval na bolesti, nemohl je nikdy mít. Jiný názor zase zněl, že silou Bhagavánova tapasu se stalo, že vůbec žádné bolesti nemá. Všechny tyto názory byly založeny částečně na filozofii a částečně na omylu.

Symptomy bolesti, jako např. nedostatek spánku, zpozorovalo několik lidí. Také bylo slyšet, jak Bhagaván sténá. Je absurdní říkat, že tělo džňánina necítí bolest, stejně jako říkat, že by z něho nekapala krev, kdyby byl pořezán. Když už nezbývá žádná individualita, pak, i když tělo trpí, žádná individualita již netrpí. Tělo vytvořené z pěti prvků, trpí jejich bolestmi. Kdo ztotožňuje džňáninovo tělo s džňáninem, musí pak říci, že džňánin trpí bolestmi.

Na co bychom se měli zaměřit, je otázka, jak to, že tělo bolí. Ačkoli říkáme, že Ramanovo tělo bylo zřejmě odlišné od Ramanovy bytosti, zároveň nejsme schopni pochopit, že osobnost, známá jako Ramana, byla absorbována v brahman. Z tohoto pohledu je proto neobyčejná tolerance, kterou vůči bolesti a utrpení Ramana vykazoval, něco zcela jedinečného. Nebo to také může být tak, že Bhagaván pociťoval, že kdyby jeho utrpení viděli stoupenci, nebyli by pak schopni to snášet. Jak jen byl Bhagaván schopen, odmítal projevit nejmenší náznak bolesti, a pokračoval ve své roli. Koupal se dál před východem slunce a ve stanovených časech, dopoledne a odpoledne pročítal dopisy ášramu.

Dále poskytoval daršan stoupencům a dohlížel na vydávání knih. Ale po lednu jeho tělo již tyto činnosti nedovedlo vykonávat. Postupně ztrácel energii poskytovat daršan mimo místnost v malém domečku. Výsledkem toho bylo, že stoupenci procházeli kolem místnosti, kde Bhagaván ležel, a tak poskytoval daršan.

Ještě koncem března, kdy se nejevilo žádné zlepšení, byl se souhlasem Bhagavána, pozván ajurvédský lékař Kavirádž z Kalkuty. Po několik dní Bhagavána léčil, a když podal příslušné instrukce místnímu ajurvédskému lékaři, vrátil se do Kalkaty. Místní lékař však zastával názor, že předepsané léky jsou příliš silné, a tak je nepodal. Požadoval pomoc jiného lékaře z Kalkaty. Bhagaván již toto nechtěl dále snášet a jakýkoli lék po 12. dubnu odmítal. Pak prošel astmatickým záchvatem, a když se mu jeden z přítomných příbuzných pokoušel podat nějaký lék, Bhagaván mu v tom zabránil a řekl: „Nač ty starosti? Všechno bude za dva dny v pořádku.“ Každý se chytil naděje, že Bhagaván se rozhodl vyléčit sám. To, co nemohli vědět, bylo, že vše se dá do pořádku jinak, než jak si představovali.

14. dubna 1950 se lékaři nedomnívali, že hrozí bezprostřední nebezpečí. I vládní lékař z Vallore, který Bhagavána viděl v 6. hodin večer, opakoval, že okamžité nebezpečí nehrozí. Lidem bylo doporučeno, aby šli domů, a aby se navečeřeli. Vládní lékař poprosil Bhagavána, aby se napil pomerančové šťávy. Bhagaván napřed odmítl, ale když spatřil lékařovu smutnou tvář, souhlasil s několika doušky. Vypil dvě lžíce.

V osm hodin večer požádal, aby byl vztyčen do sedící pozice, což se podařilo tím, že byl opřen o polštáře. O něco později se jeho dýchání zhoršilo a Dr. Kršnasvámí mu chtěl podat kyslík, ale Bhagaván odmítl. Tak uplynula půl hodina, během které Bhagaván dýchal jen s velkou námahou otevřenými ústy. Stoupenci, venku shromáždění, začali recitovat Akšaramanamalai s refrénem Arunáčala Šiva, Arunáčala Šiva. Když to Bhagaván uslyšel, několik slz skanulo z jeho očí.

Později se dostavil obávaný okamžik. Bhagaván otevřel svá ústa, aby se nadechl a ústa tak zůstala a dech se zastavil. Bhagaván opustil svou smrtelnou schránku. Bylo to v pátek večer ve 20:47. Stoupenci venku stále zpívali Arunáčala Šiva, Arunáčala Šiva. Arunáčala zněla tímto svatým jménem a v onen okamžik se objevila rychle se pohybující zářivá hvězda, která směřovala po obloze k Arunáčale. Na nejrůznějších místech v okolí hory ji lidé mohli spatřit. Ramanovo světlo opustilo svůj dočasný příbytek, zem, a vrátilo se do své přirozenosti.

Když lidé ve městě spatřili ono jasné světlo, jalo je nejhorší podezření a spěchali do ášramu. Jejich otec, Guru a jejich všechno, tu více nebylo. Opustil své tělo.

V ášramu se ozvaly nářky shromážděných. Bhagavánovi žáci posadili tělo do padmásany a přenesli je do daršanové haly, aby ho vystavili. Když se počáteční emotivní výkřiky uklidnily, stoupenci si sedli okolo těla a počali se zpěvy nábožných písní a hymnů. Tělo bylo uctěno santalovou pastou, vibhutim a dekorováno květy.

Druhý den, za zpěvu védických manter, bylo svaté tělo vykoupáno ve svatých vodách, mléce a medu. Velký dav lidí přihlížel tomuto obřadu. Později bylo tělo ozdobeno a spuštěno do jámy, která byla vykopána mezi chrámem Matrubhutešváry a starou meditační halou. Jáma byla zasypaná solí, kafrem a jinými aromatickými substancemi.

Tehdy večer byly stovky lidí v ášramu. Pociťovali jen zármutek a otupení mysli. Jeden tamil řekl: „Ve Vaší nepřítomnosti svět vypadá jako zchátralý dům.“ Jak pravdivé!

Bhagavánův odchod spatřila jako světlo i jedna slepá žena. Odešel zářivým chvostem světla a stovky lidí jej spatřilo. Tuto noc zářily hvězdy s neobyčejnou jasností. Nebe bylo jasně modré a zcela tiché. Temnota byla děsivá. Srdce bylo opuštěné.

 

Quo vadis?

Kam světlo odešlo? Co se s ním stalo? Pro některé stoupence byl Ramana čirým, bezpřívlastkovým brahman.

Stoupenec jménem Amritanátha napsal kdysi na papír v jazyku malajalam verš, kde úpěnlivě prosil Bhagavána, aby sdělil, zda je Hari (Višnu) nebo Satguru (Subrahmanja) či Džatišvara (Šiva). Bhagaván napsal svou odpověď stejným způsobem – verši v malajalam: „V úkrytu Srdce, které je lotosového tvaru u všech, začínaje Višnuem, které svítí jako čistý intelekt (absolutní Vědomí) je paramátman, který je totéž jako Arunáčala-Ramana. Když se mysl v lásce k Němu rozpustí, pak dosáhne nejvnitřnějšího výklenku Srdce, kde On přebývá jako Milovaný, jemné Oko čirého intelektu se otevře a On se odhalí jako čiré Vědomí.“

Těžko lze říci, že to byla odpověď na co se Amritanátha ptal, bylo to filozofické poučení. Smyslem toho bylo naučit žáka, který chtěl znát přirozenost Gurua, že Guru sám je Bůh, který je paramátman, zdroj blaha. To, co chtěl Amritanátha vědět bylo, kdo je Ramana, jakožto vtělený nebešťan. Bhagavánova odpověď však říkala: „Zanech otázek. Snaž se poznat svou vlastní přirozenost, Ramanovu přirozenost, a budeš mít úspěch.“

Pro jiné stoupence byl Ramana čistým džňáninem. Džňánin je brahman, nic jiného. Z džňáninova těla džíva nevychází, pouze se noří do svého zdroje. Tito lidé opakují Ramanova slova: „Kam bych mohl jít? Jsem zde.“ Není tu velkých prostor pro interpretaci těchto slov, pro stav, který překračuje fyzickou smrt. Pro toho, kdo dosáhl brahman, není nic takového jako zde či tam. Proto říkat, že Ramana stále zůstává v ášramu, by bylo absurdní.

Ti, kdo byli svědky posledních chvil džňánina, říkají, že džňáninovo tělo zůstává jakoby v hlubokém spánku, s utišenými smysly a se zavřenýma očima a ústy. Ale v případě Bhagavána ústa nebyla zavřená. Nemohla vyjít prána ústy?

V závěru, v posledních chvílích Bhagavána, zářící světlo vystřelilo do oblak severovýchodním směrem, a bylo spatřeno stovkami lidí. Co jiného to bylo než světlo Ramany?

Bhagaván popisuje odchod Pána Kršny takto: „Dráhu, kterou na obloze zkřížil jeho blesk, nechápal ani Brahma, ani ostatní nebešťané. Pán Kršna po nějakém čase zmizel do svého přirozeného příbytku.“ Dle tohoto popisu pohybu Kršny, nemůžeme říci, že Kršna nebyl Išvara, nebo že neměl přirozený příbytek. V případě Bhagavána se také vynořilo zářící světlo, které šlo svou vlastní cestou.

Jiní lidé jsou názoru, že tím, že Bhagaván nemá žádné latentní tendence, které jsou schopny samy ze sebe způsobit zrození na zemi, není možné očekávat, že se ještě kdy objeví na zemi. Opravdu, Bhagaván sám několikrát prohlásil, že jeho vztah k stoupencům je nezničitelný a že jim bude vždy ku pomoci. Pokud by Bhagaván nebyl nebeskou bytostí s tělem, jak jinak by to mohl provést?

Kavjakanti prohlásil, že Bhagaván byl aspektem Skandy a že se možná vrací do svého přirozeného příbytku. Skanda také odešel ve formě světla. Když toto říkáme, nezmenšujeme velikost Bhagavánovi zkušenosti átmana. Bhagaván sám prohlásil, že i když Šiva a jiní jsou džňáninové, přece mají za úkol vykonávat nějaké činnosti, které vyžadují tvar.

Je několik bodů, které potvrzují prohlášení, že Bhagaván byl aspektem Skandy. Bylo to 21. listopadu 1945, kdy Arunáčaléšvara byl v procesí nesen kolem Arunáčaly. Když průvod dorazil k vratům Ramanášramu, Bhagaván právě seděl na plošině blízko prodejny knih. Bhagavánovi přinesli na tácu prašád Božství a vibhúti. Bhagaván si vzal trochu vibhúti a řekl s velkou úctou: „Syn je v podřízenosti Otci.“

Kavjakantha v Ramana Gítě daleko dříve zmínil, že Bhagaván se kdysi objevil jako Kumarila Bhatta a jako Džňána Sambandar. Kavjakantha také říkal, že Ramana byl vtělenou formou nebeského Skandy a jedním z linie ačárjů, podobně jako Nárada a Sanatkumara, kteří se na zemi objevili vždy, když dharma upadala.

V souvislosti s tím je možné si připomenout rozhovor, který se v roce 1934 odehrál mezi jakýmsi stoupencem a Bhagavánem. Během hovoru Bhagaván stoupence upozornil na omyl, kterého se dopustil, když ho ztotožňuje s tělem a dále mu řekl, že současně žije na dvaceti místech ve dvaceti tělech. Těla přicházejí a odcházejí. Kdo má informovat, které tělo přichází a které odchází? Důležité je přebývat v Já – Self a nevšímat si změn těl.

Tyto diskuse je třeba zmínit, protože někteří popisují, že Ramana vstoupil do Brahmanirvány nebo Mahánirvány (slovo nirvána se zdá mít buddhistický původ). Jiní stoupenci říkají, že Ramana pokračuje jako Skanda a že slyší naše modlitby. Je možné, že tomu tak je.

I když Božstva jsou na svých příslušných místech, mají všechny síly a podle intenzity modlitby bhakty se mohou kdykoli projevit. V místech Šivašakti, což jsou místa osvobození, je snadné je vzývat a pociťovat jejich přítomnost. To také vysvětluje, proč potomek Šivy, Ramana, si zvolil místo Šivašakti Tiručuzi, Maduraj a Arunáčalu, jako místa svého projevu. Jako aspekt Skandy je podněcován formou světla, a proto učinil Arunáčalu svým příbytkem. Je proto snadné jej vzývat u Arunáčaly, ale to neznamená, že to nemůžeme učinit i na jiných místech. Avšak téměř úplně to závisí na síle, s jakou se stoupenci modlí. Ovšem u Arunáčaly, jelikož to je nesmírně příznivé místo, je vzývání snazší. To se obzvláště týká Ramanášramu, kde Ramana strávil více než 20 let. Svatost Bhagavána Ramany byla zabalena do fyzického těla, které se skládalo z pěti prvků a které je nyní pohřbeno v Ramanášramu. I nyní lze zažít vibrace, které byly pociťovány během Bhagavánova života. Proud míru tu stále plyne. Je to také místo, kde se můžeme setkat s prachem Bhagavánových nohou, a nestačí, když nás ten prach obklopuje? Takže i toto je místo, kde prach z nohou Bhagavánových bhaktů je v posvátnosti a na dosah. Ramanova studna byla jím samotným odkryta. Je tu vzduch, který Ramana dýchal. Je tu obloha, která se odrážela v jeho Srdci. Jako Kršna v Mathuře, stejně blízko je Bhagaván Ramana zde.

 

Přirozenost avatára

Moderní lidé nevěří v existenci nebe, pekla apod., neboť chtějí důkaz tohoto, jako ostatně všeho.

Jistý advokát z Maduraji se jednou zeptal Bhagavána, zda opravdu existují Bohové, 5 elementů apod.
Bhagaván: „Ano, ale místa jejich pobytu, stejně jako vaše, jsou jen relativně pravdivá.“
Advokát: „Takže Šiva a jiní nejsou jen představy, ale jsou opravdoví?“
Bhagaván: „Zajisté.“
Advokát: „Pokud jsou také nám podobní, pak to znamená, že budou také trpět následky konečného rozpuštění?“
Bhagaván: „Tak tomu není. Když i vy můžete dosáhnout stavu džňány – osvobozené bytosti, brahman, proč by se i oni nemohli stát brahman?

Ganapati Muni v Ramanagítě důrazně prohlašuje, že Bhagaván byl avatárem Skandy. Kdo je Skanda? Co znamená slovo avatár?

Íšvara miluje veškerý život a pro dobro žijících bytostí, nastává silou máji jeho vtělení. Také na sebe bere určité božské tvary pro dobro lidí nebo za určitým účelem. Jedna z těchto forem je známa jako Skanda. Je předsedajícím Božstvem a jsou s ním spojeny skryté síly manter. V Čhándogja upanišadě je zmiňován jako Sanatkumara. Je uctíván jako Kumara, Subrahmanja nebo Senani. Je oceánem moudrosti, schopným rozpustit veškerou připoutanost. On je Guruem. Teorie říká, že takový univerzální Guru se projevil jakožto Ramana, aby svým učením propůjčil lidstvu džňánu.

Výraz avatára znamená sestup určitého aspektu Íšvary v lidské podobě pro určitý daný záměr, úmysl. Je mnoho typů avatárů.

I my máme v sobě božskou jiskru, ale dokud ji neobjevíme a nepozorujeme, dotud si nemůžeme dělat nárok na avatárství. Neustálým tapasem se člověk může krok za krokem začít vyjadřovat určitým božím aspektem. Takový lidé zůstávají jen tapasvinové, ale nestávají se avatáry. Když se síla Íšvary explozivně sama ze sebe náhle vyjádří ve všech pěti tělech, pak jedině tehdy možno říci, že se avatár projevuje.

Různá Božstva, jako např. Šiva, na sebe berou lidskou podobu, aby vykonali určitý čin. Ráma a jiní se projevili, aby odstranili asurické síly a odhalili džňánu. O Šivovi se říká, že je příčinou rozpuštění a způsobuje fyzický zánik světa, ale Jemu je vlastní, že ničí manas (myslící mysl), což způsobuje zničení individuality. Jeho syn Kumara je předsedajícím Božstvem všech manter a je personifikací džňány a je Guruem. Šivův tvar jakožto Guru je Dakšinamurti, kterého je možno také pojmenovat jako Skandamurti. Ramana je Guruem tohoto typu a přišel, aby odhalil džňánu.

Obyčejní jóginové nemohou přežít vizi vtěleného brahman. Jak Čajtanja, který byl avatárem Kršny, tak Rámakršna, přestali ovládat své fyzické tělo, když se před nimi objevilo Světlo. Pokud stav, který je nad tím, vstoupí do těla, pak toto nemůže přežít. Někteří říkají, že kvůli tomu Jadžňavalkja přemlouval svou manželku Gargi, aby nehledala to, co nemá být hledáno. Bhagaván neztratil sebekontrolu těla a mysli. Taková věc však může nastat jedině, pokud je avatárem.

Šrí Rámakršna Paramhansa prohlásil, že pocit jednoty a brahman není možno zažít jinak, než ve stavu nirvikalpa samádhi a že tělo v tomto stavu nemůže vydržet déle než 21 dní. Když zkoumáme životy jogínů, pak zjišťujeme, že tělo po stavu nirvikalpa samádhi dlouho nevydrželo. Také z tohoto důvodu možno Ramanu označit za avatára.

Když říkáme, že Mahárši je avatárem Skandy, tím se na jeho velikosti nic neztrácí. Sluší se však vysvětlit přirozenost Gurua. Jak jen to je možné, závěry a svědectví jsou standardy, které odvozují důkazy:
1) Ramana od svého mládí, přesto, že nevěděl, kdo Íšvara je, měl poznání Arunáčaly.
2) Džňánu nedosáhl tapasem, ani na základě zrodu. Jako božská bytost ji získal pouhým vzpomenutím si. Takovým způsobem to žádný jiný jogín nedosáhl.
3) Pro běžné jogíny je obtížné překonat tři stavy – bdění, snění a hluboký spánek, a pak vstoupit do čtvrtého stavu – turja. Zatímco je ve stavu samádhi možné se ztotožnit s vtěleným brahman, ve stavu nirvikalpa samádhi je obtížné dosáhnout stavu, kdy není rozdílu mezi vidícím a viděným. To je sahadža stav, a přebývat v něm je nemožné. Nikdo z hinduistů nepochybuje o tom, že Pán Kršna dosáhl tento stav. Žádný pravověrný hinduista nepopírá, že žil ve stavu soham, dokud neodložil své fyzické tělo. Kršna byl avatára puruša a takové schopnosti připadnou jen avatárovi a nikomu jinému. Bhagaván Ramana také vykonával běžné činnosti ve stejném soham stavu. Jak by to vše bylo možné, kdyby nebyl avatárem?
4) Ani Šankara bez pomoci manter nemohl dosáhnout džňány. Jen Ramana nepotřeboval nic, aby dosáhl džňány. Podle Písma to není umožněno, výjimku tvoří avatár purušové.

Uvedený přehled uvádí, že Ramana je avatárem Skandy:
1) V březnu 1908 Bhagaván pobýval na Pančajamman Kovil společně s Ganapati Munim. Ten jednou brzy zrána zpozoroval, jak se jasné světlo dotklo Bhagavánova čela. Ganapati Muni také zpozoroval, že uvnitř zářivého světla, které Bhagavána obklopovalo, je též 6 hvězd různé barvy. Kumara měl 6 matek, které jsou společně nazývány Krttika.
2) Prožitek Ragavačáriho: Bhagaván se mu zjevil jako Dakšinamurti. Přirozenost Dakšinamurtiho i Kumarasvámiho je stejná.
3) Bhagaván se projevil Šivaprakašam Pillajovi ve tvaru krystalu. Krystal má vztah k povaze Šivy.
4) Ečamal se ve snu v Kandkuru objevil tvar, který poznala jako Skandu. Když později opravdu spatřila Bhagavána, pochopila, že tvar, který se jí ve snu objevil, byl Bhagaván sám.
5) Od svých nejrannějších dnů měl Bhagaván pocit, že Arunáčala je jeho otcem. Dokud nepřišel do Tiruvannamalai, nevěděl, že je to hora či jeskyně.
6) Šanakarananda Bharati byl stoupencem Skandy. Bhagaván ho zahrnoval milostí. Lidé, kteří prováděli džapu Skandy a přitom mysleli na Bhagavána, dosáhli velmi dobrých výsledků.
7) Ganapati Muni měl velké okultní schopnosti, síly, které zřejmě pocházely z Vasištha Vajbhavam. Ganapati Muni velmi důrazně ujišťoval, že pomocí svých okultních sil viděl Bhagavána jako Skandu. Jeho ujištění není možno přehlížet.
8) I Bhagaván v roce 1912 řekl, že byl dítětem, které přišlo jako druhé. Neukazuje to na to, že se to týká Kumary, který přišel po Ganéšovi?

V roce 1913, Ganapati Muni podložil svou teorii, že Bhagaván byl vtělením Džňána Samabandara těmito důvody:
1) Sambandar obdržel daršan Světla ve svých 16-ti letech a zbavil se svého fyzického těla ve stejném roce. Ve stejném věku dosáhl osvícení i Ramana a zahájil své poslání. Jinými slovy, Ramana převzal to, kde Sambandar přesta.
2) Sambandar byl naplněn oddaností. Ramanova zkušenost začala také u tohoto stavu a vrcholila ve džňáně. Konec konců džňána je závěrečnou podobou bhakti.
3) Sambandar a jeho okolí se ponořilo do Světla a Ramana byl také zahalen Světlem.
4) Tehdy, když se zpívaly Sambandarovy písně, bylo Ramanovo vzezření tak ojedinělé, že to byl zřejmý důkaz, že se jedná o spřísnění.
5) Ramanovo formální vzdělání probíhalo jen k zápisu, což naprosto neodpovídalo tomu, kdo psal písně a básně. Ale Sambandar byl velkým básníkem. Pro Ramanu to představovalo dědictví.
6) Místo, kde Ramana spatřil Světlo, byl chrám Arajaninallur, což bylo stejné místo, kde Sambandar byl obdařen daršánem Arunáčaléšvary (Světlem). Toto Ramana vypravoval Kapalimu a Ganapati Munimu. K tomu Ganapati Muni poznamenal: „Takže toto byl zážitek podobný Džňána Sambandara.“ Ramana pouze přikývl: „Ano, ano,“ a přešel k jinému tématu. 7) Mahásvámí z kláštera Kanči Kamakoti, jednomu stoupenci jednou řekl: „Ramana, který přišel, aby pozvedl džňánajógu, je stejný jako ten, který předtím byl Kumarila Bhatta“.

Uváděné jednotlivé body mohou být sporné, ale jsou-li brány v úplnosti, zanechávají dojem, že Bhagaván byl avatárem Skandy a že byl tvarem Džňána Sambandara a Kumarila Bhatty.

Na rozdíl od jiných avatárů, kteří přišli, aby odstranili zlo, tento avatár přišel, aby poskytl poznání. Jaký byl úmysl tohoto avatára? Buddha se projevil, když příkaz upanišad, že „vše je brahman“ byl zneužíván. Jeho žáci propagovali názor, že vše je prázdno. Aby později znovuobnovil prvotnost brahman, objevil se Šankara. Ale Šankarův pohled byl zřejmě zaměřen na máju, což nebylo možno zažít a tak se stal pouhou teorií. Avatár Ramana měl za cíl doplnit pokus Šankary. Přijal cestu sebezkoumání a skrze ni upevnil Skutečnost brahman. Dokazoval, že átman, svět a brahman jsou vlastně jedno a stejné. Tím, že přebýval ve stavu turja, potvrdil jeho praktickou povahu. Ramanův přístup byl zaměřen na všechny, kdo měli nejrůznější duchovní dosažení.

Jako Kumarila upevnil svrchovanost karmajógy, jak Džňána Sambandar, básník, přiblížil lidem bhaktijógu a jako Ramana ukázal na smysl života tím, že je možné přebývat v Já-Self a přitom zůstávat v sahadža stavu džňánajógy. Je to skutečně jedinečné!