Šrí Ramana Mahariši je ideál nabídnutý lidstvu pro velikost hloubky jeho míru, pro jeho nesmírný a silný spirituální proud, netušenou velikost odpoutanosti, pro jeho vše tavící lásku, jasnou moudrost vyzařující nad obklopující temnotu a i pro jeho blažený život. To je ideál, stav realizace, jak jej vidí Ganapati Muni.

Začneme se zlatým klíčem porozumění, významnou citací z výroků Šrí Bhagavána, jak ji uvádí Devarádža Mudaliar ve své knize „Den za dnem s Bhagavánem“, což je dílo velmi cenné a nabité poklady. Uvedené prohlášení budeme pečlivě zkoumat, protože bude nápomocné při osvětlování našeho porozumění pojmu „Seberealizace v učení Šrí Bhagavána Ramany“.

Ve výše uvedené knize najdeme citace:
Když hovoříme o poznávání Já, pak z toho neplyne, že musí být dvě já. Jedno jako poznávající já a druhé jako to, které je v procesu poznávání poznáno. Stav, který nazýváme Seberealizací, je jednoduché bytí Sebou Samým, nikoli poznávání něčeho nebo stávání se něčím. Když člověk realizoval, je tím, čím vždy byl. Popsat tento stav je nemožné. Je možné tím pouze být. Samozřejmě, obecně mluvíme o Seberealizaci, ale jen pro nedostatek vhodnějších výrazů. Jak učinit skutečné to, co jediné je skutečné?

Stav, který nazýváme realizací, je jednoduché bytí Sám Sebou bez poznávání něčeho nebo stávání se něčím.

Šrí Bhagaván zásadně odmítá ideu, že existují dvě oddělené já, i to, že máme usilovat se něčím stát a dosáhnout něčeho jiného. Prohlášením „máme být Sebou Samým“ je míněno, že stav, který nazýváme realizací, je ve skutečnosti již zde – v přítomnosti a je nezrozeným přirozeným stavem daným od Boha. Naší vlastní zkušeností je, že máme v každém okamžiku silný pocit, že existujeme, že jsme zde a nyní. Z místa, ze kterého hledíme, víme, že jsme vědomí a že vědomí proudí z nitra, z naší hloubky, a že způsobuje funkci našich smyslů, a že povaha našeho uvědomování ozařuje panorama objektů. Vědomím slyšíme všechny zvuky, náš vlastní hlas nevyjímaje. To se přirozeně děje, jsme-li soustředěni v „já jsem zde a nyní“. My stále žijeme ve Vědomí. Nikdy se nemůžeme od Vědomí odtáhnout. Ani na okamžik. Když si přestaneme všímat představ naší mysli, jsme blízko bezprostředního Vědomí.

Poznání pouhé existence „zde a nyní“ a stvrzení pocitu „já jsem“, to jsou popisy, které se blíží našemu přirozenému stavu, tomu, který je samojediný, a který není převrstven pojmovými myšlenkami, jež zastírají čirý vjem toho, co Je. To je přirozený stav malého dítěte, které pociťuje, že je, než výchova rodičů se znalostmi spojenými se zrcadlem, ho mají k tomu, aby vidělo obličej jako „svůj“.

Přirozený stav pouhého čirého bytí, který se setkává s tím co Je, a s objekty na prostorovém plátně našeho vnímání, se blíží poznání stavu, který jednoduše nazýváme „být sám sebou“. Je to stav, jež nic nezná a ničím se nestává. Podle stupně naší pozornosti se mění v intenzitě. Vystupují toulavé myšlenky, které se snaží urvat naší pozornost od čirého „já jsem zde a nyní“, stavu, který je živý, existující, vědomý a uvědomující.

Když náš přirozený stav nikdy zcela neztratíme, ani v nejhorších okamžicích ztotožňování se s myšlenkami a jejich následnými pocity, pak, jak Šrí Ramana říká, „jsme jednoduše v Sobě Samém“. Tehdy nic neznáme, protože pojmové myšlení neodvedlo naši pozornost. Nemáme se ničím stát, protože čím jsme nyní, je to, čím jsme vždy byli a stále budeme, dokud to nepokazíme. V našem základním stavu první osoby a v nepřítomnosti času a prostoru máme matné tušení toho, co bylo úvodem citováno.

Našim problémem je, že toto poznání velmi snadno ztrácíme, a to pro nesčetná ztotožnění s myšlenkovými pocity, pro ideu „já jsem tělo“ a „já jsem konající“, a dále i to, že se nás velice drží názor, velice chybný závěr, totiž idea, že máme realizovat pravé Já, protože jsme tento stav ještě nedosáhli.

V „Hovorech s Ramanou Maharišim“ se Duncan Greenlees ptá na řadu důležitých otázek a končí slovy: „Bohužel jsem ještě nerealizoval Já-átman.“ Ramana Mahariši na to pohotově odpovídá: „To je právě překážkou na vaší cestě. Této myšlenky se musíte zbavit, totiž že jste adžňánin a že ještě musíte realizovat átman, pravé Já. Copak by mohl kdy být čas, kdy byste byl od Já oddělen? Vy jste átman.“ A Bhagaván se smál.

Při studiu tohoto učení máme sklon do nekonečna kmitat na hraně paradoxu mezi něčím a ničím, mezi empirickým a metafyzickým, skutečným a neskutečným, relativním a absolutním. Na naší mapě si vykreslujeme určité stanovisko, ze kterého se díváme na otázky, a ze kterého nastává pochopení. Teprve však až když se intelekt vzdá snahy rozluštit svými omezenými schopnostmi nevyzpytatelné, je možné, že nastane náhled Pravdy.

Také musíme chápat, že odpovědi poskytované v „Hovorech s Ramanou Maharišim“ jsou poskytovány s ohledem na úroveň tázajícího. Pokročilý sádhak může obdržet odpověď, která bude zdánlivě protiřečit odpovědi, kterou obdržel začátečník. Je třeba rozlišovat a brát významy odpovědí poskytovaných zralým stoupencům, chceme-li porozumět otázce seberealizace v Maharišiho učení.

Pokračujme nyní v detailním rozboru pokynů Šrí Ramany Maharišiho, že je třeba se zbavit ideje, že jsme ještě nerealizovali pravé Já.

Jistý vaišija je uveden v „Hovorech“, kterak klade otázku, jak realizovat átmán a dostává odpověď, že: „átmán je již přímo vnímán a neexistuje chvíle, kdyby tomu tak nebylo“. Když tedy stále již přirozeně žijeme ve všeobjímajícím Vědomí, které je synonymní s Já, neboli Bohem, proč máme ještě zatvrzelé přesvědčení, že jsme doposud nerealizovali? Proč máme žít dlouhá léta se snahou docílit stavu, ve kterém celý čas žijeme? Používáme slovo „přesvědčení“, protože pro většinu z nás je idea „nejsem realizovaný“ silnější, než myšlenka „jsem átman“, které sice rozumíme, ale pouze na povrchu mysli. Představa „nejsem realizovaný“ je více než pojem v mysli. Je to téměř samskára, která je v mysli hluboce zakotvená. A opravdu jedna z definic pro ego by mohla být, že to je to, co je v nás přesvědčeno, že nejsem realizovaný. Zcela nekompromisní zbavení se této ideje by bylo shodné se zničením ega.

Pro ztotožňování se se stavy mysli a těla zapomínáme na stav, ve kterém opravdu jsme a žijeme, a zapomínáme také proto, že si velmi důkladně představujeme, co seberealizace asi je a tuto ideu srovnáváme s našimi vlastními světskými zkušenostmi s tím, že realizace je povznesený stav, který jsme nikdy nezažili a nedosáhli.

Podle Ramany je největší překážkou myšlenka, že ještě nejsme realizovaní. K tomu, abychom se této ideje zbavili, je zapotřebí provádět dlouhou a vytrvalou analýzu. Intelektuální chápání je velkou silou. Když budeme schopni přesvědčit náš intelekt, který jsme obdrželi pro naplnění zkušeností života, že jsme již realizovaní, můžeme se zbavit mylné ideje, ze které vyplývá, že realizovaní nejsme. Toto poznání můžeme prohloubit v hlubší a důkladnější porozumění, které zahájí upřímnější transformaci našeho života.

Domnívám se, že zbavení se této klamné ideje je snad nejpádnější a nejmistrnější pokyn, který Šrí Ramana podal a poskytl. Názor „nejsem realizován“ pochází z pocitu „já jsem tělo“. Názor je dále posilován vírou, že jsme konající, zároveň s pocitem, že jsme odděleni od plnosti Vědomí, Boha, neboli prvotní vize, jakožto čirého Ticha. Dále směšujeme tento omyl s tím, že se srovnáváme v představě s myšlenkami, které máme o tom, jak seberealizovaná bytost opravdu žije a cítí, aniž bychom to přímou zkušeností znali. Připomeňme si a vraťme se k základnímu uvědomování si vědomí „Já Jsem“ sebezkoumáním, což je velkým darem, který nám Šrí Bhagaván poskytl, a zároveň se přestaňme zabývat myslí s jejími představami skrze sebepodrobení.

Když začneme intelektem zkoumat ideu „já jsem tělo“, tak zjistíme, že tato idea je opravdu nesmyslná, jak také Šrí Ramana zdůrazňuje ve své eseji „Sebezkoumání“: „Jsem si vědom Já Jsem z uvědomění, že jsem si vědom těla, vidím a pociťuji tělo, jakožto objekt mého uvědomování.“ Tělo – tento hodnotný nástroj není mnou více, než moje brýle, můj oblek, motorové vozidlo či počítač. Mozek obdržel v nynější době toto přirovnání a říká se o něm, že je jako osobní počítač, ale copak jsme to my? Vždyť můžeme, kdy se nám zachce, stáhnout se za mozek a svědčit jeho činnostem. Bohužel vytrvalá podmíněnost a dlouhodobý zvyk formovaný od dětství nás drží pevně v přesvědčení, že „já jsem“ to tělo se jménem, které každý zná. Co je to za nesmysl! Správným použitím rozboru pojmů a uvědoměním si těla, jakožto objektu ve vědomí, je třeba tuto iluzi zbourat. Tento mylný koncept je tím natolik zeslaben, že pak ztratí něco na své děsivé síle.

Podobné je to i s „neurotickým pocitem „konatelství“. Co je to za namyšlenost, když pokládáme sebe za „konajícího“, za „já jsem konající“, který činnosti řídí? Při trošce pozornosti zjistíme, že naše činnosti jsou pouhými reakcemi v holistickém vesmíru, kde je vše vzájemně propojené. Když by jedna jediná věc byla jiná, pak by vše bylo různé – tedy je jen To, co Je. Jednáme určitým způsobem, protože nebyla jiná alternativa. Bůh hýbe vším. Jak Šrí Bhagaván říkával, žádný atom ani molekula se nepohnou, jen skrze Jeho vůli. Nikdy nikdo nic na této planetě neudělal. Prvotní Síla uvádí vesmír do pohybu a dohlíží, aby každý předurčený objekt jednal podle boží Vůle. Svobodná vůle je ztracenou a prázdnou věcí a vůbec nemá naději na úspěch, náš iluzorní pocit „konajícího“ je částí předurčené struktury.

Toto jsou dvě hlavní opory pro koncept „ještě nejsem realizovaný“, jehož se máme zbavit, protože jak Šrí Ramana říká, je to naší největší překážkou. Čtení o životě světců a mudrců a naše srovnávání se s nimi v duchu nám říká „Ó drahý a milý člověče, stav, ve kterém jsem, a stálé ztotožňování se s toulavými stavy mysli, s jejími myšlenkami a pocity mě přesvědčuje, že je přede mnou ještě dlouhá cesta.“ Je však známo, že to „já“ je jen svazkem pojmů a samo o sobě je neskutečné, nemá vlastní substanci a jen nesprávně, ba až lživě prodlužuje klam. Bohužel mnoho dualistických náboženských textů se vyrovnává s tímto dilematem tím, že mají čtenáře za nevědomce a který proto potřebuje poučení.

Vezměme si však nádherné, hluboce nedvojné písmo zvané Aštavakra Gíta, klasický text advaita védánty, který Šrí Bhagaván doporučoval pokročilým uctívajícím ke čtení a studiu. V první kapitole, verši 11 je uvedeno: „Myslíte-li si, že jste volní, jste volní. Když věříte, že jste ve vazbě, jste ve vazbě. Jak člověk myslí, tak se stane.“

Idea: jsem nesvobodný, jsem vázán, nerealizovaný, posiluje bídu. Když spočíváme ve stavu „Já Jsem“ a ve stavu „Teď a Nyní“, v Bytí, pak vidíme a pociťujeme, že jsme volní. Všechno, tj. tělo, myšlenky, pocity, objekty jsou vně tohoto uvědomování. Všemu, co se v nás děje, jen nestranně svědčíme. Jakmile se vrátíme k tomuto poznání, jsme volní. Pomocí sebezkoumání a vzdáním se, se můžeme v každém okamžiku vrátit. V iluzi ztotožnění jsme však zcela ztraceni. Proto se říká, že základem celého problému je série sebepodporujících, klamných představ. Když provádíme sebezkoumání a sebepodrobení, pak se tyto představy postupně zeslabují. Číst Aštavakragítu ze stanoviska Aštavakry, z hlediska krále Džanaky, posiluje myšlenku, že jsme již svobodní. Podobně prospěšné je, čteme-li Bhagavadgítu ze stanoviska Kršny, nikoli Ardžuny.

Všichni jsme si v duchu vykreslili představu toho, co je Seberealizace, a to je velkou překážkou. Šrí Ramana prohlašoval, že Seberealizace je nad každým popisem a vyjádřením. Každý popis je jen skreslením. Jak popsat, že žiji z Vědomí či uvědomování? Prostě „Já Jsem“, čiré bytí. NYNÍ v čistotě. Spíše je třeba tento stav zažívat než ho popisovat. Již pouhé záblesky nám pomohou v přechodu od intelektuálního porozumění k ponoření mysli do Srdce.

Jinou velmi důležitou knihou, která je zdrojem mnoha hlubokých pohledů na otázku, kterou studujeme, je výtečné básnické dílo tamilského básníka Šrí Muruganara, ve kterém zbásnil Maháršiho výroky. „Věnec Guruových výroků“ do angličtiny výtečně přeložil prof. Swaminátan. V této sbírce výroků je pro nás mnoho důležitých pokynů. Dílo obnáší 1282 veršů a představuje obsáhlou sbírku Bhagavánových prohlášení. Je to vlastně rozsáhlá moderní upanišada. Pro anglického studenta je zdrojem stálé radosti. Poetické podání otevírá srdce, což je nezbytnou podmínkou, a bez toho nemůže podniknout nic, co by mohlo být pro naše porozumění užitečné.

V kapitole 73 jsou 4 verše o seberealizaci. Podívejme se na ně po řadě. Každý jednotlivý verš můžeme pokládat za nauku, taková je hutnost tohoto moderního písma.

I v nepřítomnosti tohoto světa, tj. ve spánku, má naše bytost netělesné uvědomování. Uvolnění od všech pochev (obalů těla), od tvaru a ega, je realizací našeho přirozeného Já.

I v hlubokém spánku máme netělesné uvědomování – je to naše Bytí. Toto je nejpodstatnějším důkazem našeho přirozeného stavu bytí. Studium hlubokého spánku nám dává příchuť našeho přirozeného stavu. Když při probuzení tento stav zachytíme – ještě dříve, než vystoupí já-myšlenka – pak zachycujeme chvíli, kdy opět můžeme zažívat přirozený stav. Uvolnění od všech pochev nám ukazuje, že sebezkoumání proniká velmi hluboko, až do jádra našeho Bytí. Děje se tak ponořením a vnořením se do Srdce, se zadrženým nebo nezadrženým dechem, jak zdůrazňuje velká Eka-Šloka. V Srdci je realizace. Eka-Šloka je v písmech velice často zdůrazňována a je vyryta zlatými písmy právě nad sochou Bhagavána v nové hale. Uvedeme zde překlad, o kterém se říká, že jej korigoval sám Bhagaván.

V nejvnitřnějším nitru, v Srdci, svítí samotné brahman jako Já-Já, uvědomování si Já-átman. Hluboce vstupuj do Srdce, kde hledáš Já-átman, nebo se ponoř s ovládnutým dechem; - tak vždy přebývej v átmanu.

Takové vnoření se nebo ponoření je dostatečně silné aby proniklo jemnými pochvami. Toto nás může uvolnit od širokého ztotožňování v rovinách, které jsou nad intelektuálními pokusy „porozumět“ tomu, ať jsou tyto pokusy jakkoli významné.

Verš 444:
Když se probudíme, klamný sen končí. Stejné je to s egem, zemře. Když slunce, pravé Já, vystoupí, pak intenzivním sebezkoumáním nastane zničení ega, což má za následek dosažení Já-átman.

Stav Seberealizace závisí na jasném pochopení, že život je metafyzickým klamným snem, je světem stínů. To zeslabuje ztotožňování se s každodenní činností a dovolí vynakládat více energie k důraznému sebezkoumání, které se z milosti samo vynucuje.

Vhled je zdůrazněn ve verši 445:
I když člověk bude v tomto klamném světě dále žít, jasným uvědomováním nastává konec ega a spolu s ním pocit vlastnění, o tom není pochyb. Jedině toto je přebývání v blahu bytí Toho.

Zde se zdůrazňuje, že je třeba ukončit a odhodit pocit „můj - mé“, jedovatého hada vlastnění.

Následuje verš 446:
Prvotní pravda se drží hlubokého jádra v Srdci a možno ji spatřit jedině ostrým hledáním. Ti, kdo ji sondují se širokým zakulaceným koncem paličky, málokdy ji dosáhnou.

Toto je další radou, jak se ponořit do Srdce. Je-li ponoření prováděno se soustředěnou pozorností, jakoby laserovým paprskem, pak může proniknout až k jeskyňce Srdce. Hrubé, zevní hledání nemůže jemnou pravdu odhalit.

Je vhodné ještě uvést první verš z trojice uvedené pod č. 942 – Protnutí uzlu:
Protnutí uzlu je dosaženo, jsou-li dosaženy tyto jasné znaky: mysl je v dokonalé rovnováze, je vysoko nad dosahem vystřelujících bolestí, je nad lichocením a potěšením a svítí jako jezero průzračného jasu.

Vyvážená rovnováha překonávající protiklady, které v našem citovém životě kmitají, je dalším ukazatelem realizovaného stavu pravého Já. Vyváženou rovnovážnost docilujeme našim druhým křídlem, když se vracíme zpět ke zdroji. Sebezkoumání je jedním křídlem a druhým je zbožné sebepodrobení, provedené celým srdcem, celou naší myslí v nitru naší bytosti, podrobení se Bohu, Guruovi, svrchovanému Já.

Ať se nám cokoli přihodí, vše vítáme jako Boží milost, nepodmíněně, bez odporu s celým srdcem. Výsledkem takového přijetí je, že bereme náš každodenní život, který máme od Boha, jako svou sádhanu. Bereme a radujeme se ze všeho co se děje, ať v našem nitru nebo vně, vše přijímáme a chápeme jako Ramanovu milost, s tím, že nám to urychluje seberealizaci. Je možné vítat i nepříjemné mentální stavy, neboť poznání, že jejich podkladem je božské vědomí, způsobuje, že jsou podrobeny rozpuštění. Necháme je vzedmout a opadnout jako vlny, aniž bychom se s nimi ztotožňovali. Mlčky a nezúčastněně vlnám svědčíme. Je to jednoduché. Bůh všechno koná, vše je Bohem a Bůh je Láska. Pokud se zaměříme na toto učení, shledáme, že je jednoduché. Nesmíme se však nechat zmást příliš komplikovanými úvahami, které mysl ráda pěstuje a v nichž si libuje.

Je úplně zbytečné přemýšlet o tom, čím je Seberealizace, když jsme ji ještě nezažili. Když tu není nikdo ve smyslu odděleného jedince, pak kdo tu zůstává, aby vypravoval o změnách na zkušenostní úrovni, když ego – klamný konající, či idea „já jsem tělo“ již není? Ramana říkal, že je to nepopsatelné. Víme, že funkční působivá část mysli tím není zničena, ale domýšlivost a narcisistický prvek je vyhlazen. Átman tak může projevovat svou plnost a jeho pokyny svítí bez zastření. Copak Ramana Mahariši nefungoval jako schopný vazač knih, kuchař, vydavatel, architekt či básník i ve stavu, když jeho mysl byla ponořena do Srdce? Taková mysl se podobá spálenému lanu, které je neškodné a neschopné svazovat nebo někomu ubližovat, taková mysl nesoudí a svítí jako měsíc v poledním slunci.

Šrí Ramana nezná vztah k jiným, druhým. Pocity oddělenosti zmizely a postavy, se kterými jsme ve vztahu, jsou v Já-átmanu, jsou také božími výtvory pro nevyzpytatelný účel, který je myslí nepoznatelný. V jejich srdcích je átman. Dochází nám, že máme všichni život z jediného zdroje – Boha, Vědomí – a to je všechno, co Je. Jak může být oddělenost? Jedině z pojmu „já-myšlenky“.

Uveďme dva krátké texty vyprávěné Šrí Ramanou Maharišim v knížce „Drahokamy Bhagavána“ od Dévarádži Mudaliara.

Mukti čili osvobození je naší přirozeností. Je to jen naše jiné jméno. To, že toužíme po osvobození, je v pravdě legrační záležitostí. Připomíná to člověka, který je ve stínu a z vlastní vůle ze stínu vystoupí a jde na slunce. Tam pocítí nemilosrdný žár a začne vynakládat velké úsilí, aby se do stínu mohl vrátit, a zde pak prohlašuje: „Jak sladce je ve stínu. Konečně jsem jej dosáhl.“ Děláme úplně to samé. Od Skutečnosti nejsme oddělení, ale představujeme si, že jsme, a vytváříme pocit oddělenosti. Pak podstupujeme mnoho sádhan, abychom se pocitu oddělenosti zbavili a realizovali Jednost. Proč si nejprve představujeme či vytváříme pocit oddělenosti a pak usilujeme o jeho zničení?

Neříká snad Bhagaván, ať se probudíme z tohoto vtipu, kdy se snažíme dosáhnout něco, čím již dávno jsme? Ve druhém textu se pak říká:

Naší skutečnou přirozeností je svoboda. My si však představujeme, že nejsme volní, a proto se nejrůznějším způsobem usilovně snažíme o osvobození, zatímco jsme stále volní. Tomu porozumíme jen tehdy, když tento stav dosáhneme. Budeme překvapeni bláznivostí, s jakou jsme usilovali dosáhnout něčeho, čím jsme vždy byli a jsme. Příklad nám to objasní. V této hale jeden člověk usne. Sní o tom, že se vydal na cestu kolem světa a že cestuje přes hory a doly, lesem i pouští a mořem, různými kontinenty, a po mnoha letech únavného putování se vrací do této země a do Tiruvannamalai, vstoupí do ášramu a do haly. V tom okamžiku se probudí a zjišťuje, že se celou tu dobu ani o píď nepohnul, že spal tam, kde se uložil. Nevrátil se až po namáhavé cestě do haly, ale byl tu stále. Tak je to i s tamtím. Když vás napadne, proč si představujete, že jste vázaní, když jste stále volní, odpovídám: „Čím to, že jste byli v hale a představovali si, že slézáte hory, doly a podnikáte cestu okolo světa? To všechno se děje ve vaší mysli, čili v máji.

Ještě důraznější upozornění Šrí Bhagavána uvádí Annamalai svámí ve svém deníku: Jedna dáma aristokratického vzezření přistoupila k Bhagavánovi a zeptala se: „Jak bychom mohli spatřit Boha?“

Bhagaván na to odpověděl:
Kde chcete vidět Boha? Copak můžete sama sebe vidět? Můžete-li vidět sama sebe, můžete vidět Boha. Může někdo vidět své vlastní oči? Jelikož to není možné, říkáme proto, že nemáme oči? Podobně tomu, ačkoli zrak stále máme a disponujeme jím, přece nemůžeme vidět Boha. Vzdát se myšlenky, že jsme odcizení od Boha, znamená vidět Boha. Daleko největším zázrakem na světě je myšlenka „jsem od Boha oddělený“. Není většího divu.

Podobenství umožňuje lepší pochopení Pravdy než tomu je při přednáškách. To platí zvlášť o podobenstvích, které vyprávěl Šrí Mahariši. Kdo by se odvážil je vylepšovat nějakým výkladem? Je nutné je přijímat v tichu.

Dalšími nesmírně hlubokými verši jsou kapitoly 53 – čistá mouna a 54 – svrchovaná bhakti. V těchto verších se srdce otevírá totální lásce k Bohu, která je transcendentní, když je Všemohoucí a imanentní jako Já. Tímto přicházíme ke stavu seberealizace. Maharišiho zbásněná slova mají autoritu, která nedovoluje, abychom se pokusili o komentář či nějaké zprostředkování.

Dále pak kapitola 58 – zázrak džňány:
Ačkoli je známo mnoho nejrůznějších siddhis, džňána siddhi je všechny převyšuje. Ti, kdo mají jiné siddhis, touží po džňáně. Kdo dosáhli džňánu, netouží po ničem.

Když se hluboce ponoříme do Srdce, cítíme, že jsme ubohými a slabými smrtelníky. Svrchovanost nejvyšší džňány má takovou moc, že u jejích nohou i král nebes, Indra, sklání hluboce svou hlavu.

Můžeme učinit závěr, že žít v Tichu a oddanosti, je stejné jako stav bez myšlenek dosažený sebezkoumáním nebo podrobením se. Obojí je synonymní se stavem Seberealizace. Šrí Ramana se lišil od většiny mudrců tím, že převážně ze zásady učil Tichem. V odpovědi Evans–Wentzovi řekl:
Platan vyhání z kořenů výhonky, dříve než poskytne plody nebo zajde. Přesadíme-li tyto výhonky, pak stejně vyrostou. Podobně tomu prvotní Mistr pradávných dob Šrí Dakšinamurti vyjasnil pochyby svých žáků – ršiů Tichem a zanechal výhonky, které se neustále zmnohonásobňují.

Šrí Bhagaván byl v naší době zosobněním Dakšinamurtiho. Pozdní období kálíjúgy je snad nejhlubším bodem lidských dějin. Hrozné světové války a nevyjádřitelné holocausty řádily v Evropě, stejně jako atomové bomby na dálném východě. Doufáme, že atomová bomba Ramanovy džňány bude mít na planetu větší účinky, než události Hirošimy a Nagasaki. V planetární temnotě, 30. prosince, v době kdy končí starý rok a začíná nový, kdy noci jsou dlouhé a světlo je nejvíce zakryté, se z božského soucitu narodil mudrc, který učil mlčením, založeném na obrovské spirituální síle, která z jeho tvaru vycházela. Satsangy s Ramanou jsou pravým učením. Můžeme je prožívat v tichu srdce, kde Sadguru Ramana čeká na své bloudící děti. Očekává, že náš návrat bude spojen s největší pozorností, s ponořením se do Srdce v Tichu.

V knize „Buďte, čím skutečně jste“, od Davida Godmana, se uvádí otázka: Může mlčení Gurua skutečně způsobit pokročilý stav duchovního uvědomování? Jak pracuje Ticho? Bhagaván odpovídá:
Řeč je jen prostředkem, sdělující naše myšlenky někomu jinému. Přivoláváme ji jen tehdy, když vyvstala já-myšlenka, a proto je já-myšlenka základem veškeré konverzace. Zůstaneme-li bez myšlenek, rozumíme jiným lidem pomocí univerzální řeči – mlčením. Mlčení vždy promlouvá. Je to věčný tok řeči, který je mluvením přerušován. Slova, která se vyslovují, zabraňují němé řeči. Například elektrický proud proudí ve vedení a při odporovém můstku rozsvěcuje žárovku, otáčí ventilátorem. Ve vedení proud zůstává jako elektrická energie. Podobné je také mlčení – ticho. Je věčným tokem řeči přerušované mluvením.

To, co člověk nepochopil při rozmluvách, které by mohly trvat třeba i několik let, může okamžitě pochopit v Tichu. Dakšinamurti a jeho čtyři žáci jsou toho dobrým příkladem. Nejvyšší a nejpůsobivější rozmluvou je mluva Srdce k Srdci.

Šrí Ramana nepřestává zdůrazňovat rovnost kvality Ticha se stavem seberealizace. Kéž poznáme tento stav milostí božského výhonku Dakšinamurtiho, který přišel vést ty, kteří uprostřed tohoto materialisticky poblázněného 20. století, blížícího se nyní k dalšímu tisíciletí, chtějí v něm vést opravdový náboženský život. Zůstaňme na chvíli ve vděčnosti božské Milosti, která se projevila ve formě Bhagavána Maharišiho, který byl a je inspirací a pramenem pro tolik nádherných životů, které rozkvetli pod jeho vlivem v Ramanášrámu a později obohatily naše chápání jeho učením.

Toto zdůrazňují kapitoly 24 až 26 z knihy „Kytice výroků Gurua“, když 24. hovoří o spojení s átmanem, 25. o vznešenosti uvědomování a 26. pojednává o kosmickém Vědomí:
Věz, že jen stav, ve kterém není možno spatřit žádné jiné, žádné jiné slyšet a jiné poznat, tento a žádný jiný je kosmickým Vědomím.

Nejčistším ryzím blahem je stav nedvojného uvědomování, kde omyl spatření, slyšení a poznávání různých objektů byl odstraněn.

Přísně vzato, realizace Já nastává definitivní smrtí a kolapsem klamného konceptu já-myšlenky, neboli domýšlivosti já – ega. Toto vše však nastane jen skrze milost. Naše já – ego to nemůže uskutečnit. Nesmírným rozporem by bylo, aby já-myšlenka mohla provést vlastní sebezničení. Intelektuální porozumění může být prospěšné, ale neinteligentní snahy o zničení ega sebetrýzněním mají spíše sklon vyztužit konceptuální představy ega. Jedině když spontánně vytryskne energie sádhany a sebezkoumání, zcela bez napětí a konfliktů, téměř bezúsilným úsilím – z milosti, tehdy jsme schopni si z toho vzít všechno dobro, jehož užitím nastane zničení ega.

Obrazy toho, co je seberealizace a pomyslné koncepty, které pocházejí ze čtení písma o životě mudrců, tvoří nesmírnou překážku. Očekáváme stav, o kterém si myslíme, že ho nemáme a že ho můžeme uskutečnit jedině cílevědomým úsilím. V přípravných stadiích je úsilí a snaha ega ve spirituální praxi opravdu důležitým základem, jak se zaměřit na vnitřní život, jak rozvinout sebekázeň mysli, jakož i její schopnost koncentrace. Takové úsilí je zcela jiné a odlišné od vnějšího pečování a starání se o samskáry. Podporuje proces očisty mysli pro sebezkoumání. K tomu se využívá pomoc, kterou uvedl Šrí Ramana ve své velké eseji „Sebezkoumání“, a to včetně manter a pránájámy. Na určitém stupni čistoty objevíme, že jsme svůj domov nikdy neopustili. Stejné říká Bhagavánovo sdělení, které zní:
Na zralého sádhaka číhá vážné nebezpečí. Snadno v něm vyvstane egoistická pýcha z dosažení nějakého výsledku v józe. Toto se děje z toho důvodu, že vidíme, že úsilí vychází z nás a že docilujeme stav, který si nějak představujeme. Podobně také obavy, ambice, napětí i strach o cíl, o který usilujeme, to všechno zdůrazňuje „nás“, naše já-ego, kterému se to všechno děje. Átmavičára, podporovaná nějakou spirituální praxí, zdárně zharmonizuje naši povahu, a proto bychom jí měli stále udržovat. Vyvstává spontánně, nehledá nic, co by měla dosáhnout, ale je tu jako způsob života, pro lásku k němu a s podrobením se „Tomu co Jest“.

Na sádhanu nutno hledět jako na přípravu ke sebezkoumání. Šrí Bhagaván říká, že bez klidného, vyrovnaného, sattvického rámce mysli sebezkoumání nenastává. Varuje nás občas před převlekem ega za strážníka, který usiluje, aby chytal zloděje, kterým sám je. Ramana říká:
Prozradí zloděj sám sebe? Může se mysl sama nalézt? Mysl nemůže hledat mysl. Přehlížíte to, co je skutečné, a mysl přidržujete u toho, co je neskutečné, přičemž se snažíte nacházet čím je. Existuje mysl ve spánku? Ne. Nyní je zde. Není tedy ustavičně. Můžete mysl nalézt? Vy nejste myslí. Domníváte se, že jste myslí a z toho důvodu se mne ptáte, jak ji máte a můžete kontrolovat. Je-li zde, můžete jí kontrolovat. Ona však není. Hledejte a najděte tuto pravdu. Hledat neskutečné nemůže přinést žádné ovoce. Proto hledejte Skutečné, to jest, Já. To je způsob, jak ovládnout mysl. Jen Jedno je skutečné.

Ego se samo nemůže zničit. Sebevraždu nepodstoupí. Božská milost stvořila ego především proto, aby podporovalo její božské hry – lílá. Když však čas k tomu dozraje, pak Božská milost ego opět zničí. Kdy je k tomu čas zralý – to ví jen Bůh. My však vše můžeme odložit na pozdější dobu, když vrháme stín mezi nás a Božskou milost. To se stane tehdy, budeme-li věřit, že jsme sami schopni dosáhnout Seberealizace a dále budeme-li věřit, že Seberealizace je věc – něco, čeho možno dosáhnout. Dokud od nás neodpadnou všechna naše očekávání a my nezačneme kráčet jako praví bhaktové Ramany, s láskou k Bohu pro Jeho samotného, s láskou k Vědomí, které nám poskytuje, milujíce jej takové, jaké je, samotné, a ne pro seberealizaci. Božská milost totiž disponuje otvorem, do kterého zažene a vtáhne neochotnou já-myšlenku k Srdci, Tichu. Je paradoxem, že úsilí nevynakládat žádné úsilí, a vrhnout se k božskému slitování je účinnější než stres a napětí, vznikající při snaze „musím něco udělat, jinak se nic nestane“. Je možné, že pro ty co čtou tato slova a řádky, je toto vše samozřejmé, nicméně je třeba toto zmínit.

Z pohledu, že ještě nejsme probuzení, že jsme v přechodném stadiu, plně přiznáváme, že žijeme z Vědomí, z Boha, ze Zdroje. Jelikož však milost na nás ještě nesestoupila tak, aby zničila naši „já-domýšlivost“ nebo ideu „já jsem tělo“ nebo taky pocit „já jsem konající“, všechno to je jen částečným porozuměním založeným na záblescích. Jelikož si stále myslíme, že nejsme realizovaní, musíme pracovat s myšlenkou „ještě nejsem realizovaný“ tak dlouho, než nastane trvalá změna, která ponoří mysl do Srdce, do přebývání v pravém Já. Když je protnut uzel mysli s tělem, pak nastane proměna – sahadža samádhi – kterou i jiní mohou poznat. Toto je však nad každým vylíčením a nad tím nemá mysl uvažovat. Toto zdůrazňují dva výroky Šrí Bhagavána, které zachytil Annamalai svámí:
Je jen jeden druh samádhi, nikoli mnoho druhů. Zůstávat dočasně utišen ve Skutečnosti, prost myšlenek, je nirvikalpa samádhi. Neustále přebývat v pravém Já, bez nejmenšího zapomenutí, to je sahadža samádhi. Obě poskytují stejné štěstí.

Člověk, který miluje všepodporujícího Boha s pochopením, že sám nemůže ničeho dosáhnout vlastní činností, a namísto toho očekává, že všechny činnosti budou jedině Bohem vykonávány – takový je v každém čase Bohem veden cestou pravdy.

Když spatřujeme Vidícího, Vidění a Viděné jako Boha, pak říká Bhagaván, že Sberealizace se blíží. Všechno co vidíme a cítíme, je možné brát, jako že neustále přichází od Božského zdroje, čili že je Božského původu. Podkladem toho je Vědomí, Bůh, neboli pravé Já. Copak existuje chvíle, kdy nevidíme Boha, Já a kdy nejsme v Bohu? Je to holá nemožnost! Neustálé připamatovávání si této pravdy nás vrací do stavu, o kterém si myslíme, že jsme ho ztratili. Jakmile je jednou já-myšlenka zlomena nebo spatřována jako pouhý svazek pojmů, pak si uvědomíme, že nebylo nikdy nikoho, kdo by byl odděleným jedincem. Především však, že nebyl žádný jedinec, který by nikdy nebyl realizován. Žádné tělo nebylo nikdy realizováno a nikdy to nebude možné. Seberealizace je naším přirozeným stavem. V tom však tělo není zahrnuto. Nad popisem Seberealizace jsou rozpaky. Šrí Ramana se zdráhal tento stav popsat, aby nevytvořil klamné představy a očekávání, které by pak musely odpadnout. Přece je však tento bod uveden v kap. 44, kterou Šrí Muruganar nazval „Když je uzel rozetnut“:
Nevědomý člověk je smysly zaváděn a vnímá svět jako kolekci objektů, ale mudrc, který protnul uzel, spatřuje pouze základ, jediné uvědomování, které je svým svitem všudypřítomné.

On je mudrcem, samosvítícím sluncem, v jehož přítomnosti tento mnohočetný podivuhodný svět zcela zmizí, je neviděn, jelikož je jiný než svrchované Já. Mudrc, který se raduje v pravém Já, jsa v srdci pevně usazen, nepohlíží na celý vesmír jako na pouhou iluzi, ani jako na něco odlišného od svrchovaného Já. Celý svět, který si uvědomujeme, mudrc spatřuje jako vědomí-uvědomění, nic jiného než uvědomování. Ví, že mimo uvědomování není žádná bytost, přebývá naplněn blahem jako Sebeuvědomování.

Ti, jejichž mysli jsou ponořeny a ztraceny v jediné hojnosti advaity, nejsou nikdy zmatení klamným životem světa jevů. Ve svrchovaném stavu blaženého bytí v čirém uvědomování existuje jedině To, bez nějakého „já“, ega či „toho“. Mudrc, jehož pocit konání byl rozlomen, již nenachází žádné povinnosti, které by měl vykonávat. V jeho uvědomování nejsou žádní „jiní“, žádné objekty, proto nejsou žádné pochyby či zmatení.

Mysl mudrce je držena jedině světlem Bytí, zdánlivě jako dříve chutná, čichá, vidí, slyší a vnímá doteky, avšak silou sebezkoumání je odseknuta od světa.

Ti, kdo žijí uvnitř Srdce život čirého uvědomování, nenacházejí štěstí v bezvýznamných potěšeních smyslů. Cožpak není tento stálý, tichý stav Bytí, neomezeným a nepřerušeným svrchovaným blahem brahman?

Řeka, která splynula se vzdouvajícím se mořem, již nikdy nezabředne do oddělenosti. Kdo dosáhl Bytí jakožto Uvědomování, nezapomene již nikdy na pravé Já a znovu se již nenarodí.

Smrtelníci s myslí, která zapomíná, se rodí, aby zemřeli, a zemřou, aby byli znovuzrozeni. Avšak ti, jejichž mysli odumřeli a přebývají v pravém Bytí, jsou vysoko nad zrodem a smrtí.

Ten, kdo sebe chápe jako Bytí a v uvědomování spatřuje věčného Šivu, ten spatřil smrt hrozné dvojnosti. Spatřuje svůj vlastní přirozený stav čistého turija. Takový – velký zrození již nezažívá.

Jakmile je jednou prvotní uzel rozetnut, vazba se již nemůže opakovat, protože Božský stav, svrchovaná síla, jasný mír, je naše pravé bytí.

Nyní zanechme naše vize Boha a naše pojmy. Zůstaňme v péči Ramanova vznešeného učení a trpělivě očekávejme Božskou milost. Kéž stále žijeme ve štěstí z poznání, že jsme již v čelistech tygra.

Musíme nyní dovolit, aby Šrí Bhagaván měl v dosažení naší Seberealizace poslední slovo. To je paradoxní výmluvností Ticha. Bylo by nemístné ještě něco prohlašovat a tak zůstávejme v Tichu.

Buď tich a věz, že Já Jsem Bůh.