Vše, co jsme schopni poznat, je, že se poznat nemůžeme. Je to stejné, jako u fyzického oka, které se samo nikdy nemůže spatřit. Může vidět jen svůj odraz v zrcadle, můžeme se spatřit na obraze či fotografii, přímo se však nikdy nemůže vidět. To, co vidí všechny věci, nikdy nemůže vidět sebe jako věc. To neznamená, že To neexistuje. To, co vidí, je zdrojem všeho, co je vidět. Podobně i pravé Já, naše pravá přirozenost, vědomí, za všemi vjemy, pocity a myšlenkami, je si samo sebe vědomo. Nemá žádnou potřebu čehokoli. Jeho povahou je být si sebe uvědomující, podobně jako je povahou fyzického oka vidět.

Vše, co můžeme učit, je pochopit, že jedině objekt, který je jevem, něčím co se projevuje, jen ten může být omezen, může být ohraničen, oddělen, rozřezán na kusy, rozdělen apod. Ale v dimenzi uvědomování je jiná geometrie. Noumenon není možno rozdělovat, vědomí, které slyší tato slova právě teď, to je nedělitelné. Takže musíme připustit možnost, že není osobní. Být „osobní“ znamená být omezený. S osobním jsou vnímána omezení. To, co není vnímáno, to nemá hranice. To je to jediné, čemu je třeba porozumět a co má být realizováno. Pak z toho vyplyne, že tato okamžitá Přítomnost, ta neustálá Přítomnost je opravdu neosobní. My všichni ji máme společně; je společná všem lidem.

Přítomnost je věčná, protože není vázána k žádnému tělu. My jsme onou věčnou Přítomností. Zjistíme, že to je to, co nazýváme štěstím. Kdykoli jsme prožili šťastný okamžik, vždy to byla tato přítomnost. Dále nám vyplyne, že vše, co vidíme, myslíme a objektivně prožíváme, se objevuje v této Přítomnosti, existuje v ní, vrací se do ní a není ničím jiným než touto Přítomností. Všechno je tím, co jsme. Nejsou žádní jiní, ba ve vědomí nejsou ani žádné objekty. Takže Bůh je vším. Když tomu rozumíme, vše se stává rozvíjejícím se zázrakem.