V bhaktickém vztahu lásky člověka a Boha je neopomíjející víra v Božskou osobu. Bůh je brán jako svrchovaná osobnost, která je schopná vytvořit intimní vztah s člověkem. Bůh může odpovědět na modlitbu člověka, jeho uctívání a lásku, jeho oddanost. Jak šaivismus, tak vaišnavismus, súfismus i křesťané prohlašují skutečnost osobního Boha. Také ujišťují, že je možné přímé spojení s Bohem, čímž vzniká milující svazek. Přímé spojení s Bohem je umožněno pro duchovní příbuzenství, které člověk s Bohem má. Je-li Bůh podoben moři, pak omezená duše je řekou, která se vlévá do moře. Bůh je absolutní Láskou.

Jakmile jsou odstraněny překážky nevědomosti, které oddělují člověka od Boha, pak přitažlivost Božské Lásky neodolatelně přitáhne člověka do svého bezprostředního kontaktu.

Prorok nebo mesiáš je viditelným projevem Božské lásky. Tvoří konkrétní bod (ohnisko) pro náboženské emoce lidského srdce. Jeho hlavní funkcí je vést duše do bezprostřední přítomnosti Boží. Jeho záměrem není pouze záchrana od hříšného chování a dosažení usmíření prostřednictvím pokání a víry. To je jistě správné pro masy. Mesiáš má však vyšší poslání a tím je zachránit lidstvo od nevědomosti, od slepých dogmat a absurdních pověr. Božská osobnost se narodí ve světě proto, aby mohla lidstvu ukázat cestu, která převyšuje intelekt a emoce, a která směřuje k přímému spojení s Neomezeným.

Vaišnavisté uvádějí několik způsobů sblížení člověka s Bohem. Může to být stálé žití v blahaplné Boží přítomnosti. Nebo to může být způsob života, ukotveného na pláni Božího vědomí. Duše se také může přeměnit v dokonalou podobu Božství skrze Jeho milostiplný dotek. Může to mít také formu dosažení nadpřirozených sil, aby mohla duše fungovat jako účinný nástroj Boží. Může také nastat realizace jednosti bytosti tím, že vstoupí do nebeského božského těla. Ale také to může být stavem nesobecké služby a sebeobětování se u nohou Pána, při úplném přehlížení vlastního osobního osvobození a štěstí. Ať je však touha a ideál hledajícího jakýkoli, milost Boží je oním nezbytným stavem, který naplňuje jeho duchovní dovršení. Láska, a nic jiného než nemotivovaná a nepodmíněná láska, uzpůsobuje člověka k milosti Boží. Poznání a činnost jsou podřízeny lásce. Jsou jí pomocí, aby se mohla plně rozvinout. Bhakta začíná svou cestu tam, kde právě je. Začíná s emocemi, které jsou zakořeněny v jeho vlastní povaze. Koncepce osobního Boha je základem v duchovní orientaci bhakti a je velmi důležitá a nedocenitelná, protože vhodně směřuje emoce bhakty. Úplná duchovní zralost však požaduje, aby člověk nakonec vyrostl z vazby emocí a osobnosti vůbec.

Pro bhaktu představuje idea Boha jeho nebeského Otce, kosmickou Matku nebo mystickou nevěstu/ženicha, tedy základní pomůcku, kterou na cestě používá. Je mocným archetypem, který je pevně usazen v psychické struktuře člověka. Avšak od určitého bodu růstu má sádhak přijít na to, že tyto symboly jsou nedostatečné. Božství ve své podstatě není otcem ani matkou, není mužské ani ženské, není ženichem či nevěstou. Božství není stranické ani není emocionálně nakloněné nějakému národu, rase či náboženské skupině. Všechny rasy, národy a lidé jsou před Bohem stejní. Nikdo nemá monopol na svrchovanou Pravdu. Idea zvláštní božské náklonnosti a přízně je výtvorem lidských ambic. Sádhak má během svého vývoje nakonec vyrůst z antropomorfických zobrazení a pochopit podstatu Boha jako neurčitelné Bytí, jako nevyjádřitelné Supervědomí.

K úplnému vývoji je nezbytně zapotřebí, aby byl sádhak schopen ocenit hodnotu náboženského symbolu, aniž by jej povyšoval na absolutní hodnotu. Snadno můžeme rozpoznat důležitost symbolu, aniž bychom se s tímto symbolem ztotožňovali. Náboženská oddanost často vytváří citovou fixaci na určitý symbol absolutna. Takovým symbolem může být určité Písmo, víra, církev nebo poslání. Symbol pomáhá odhalovat absolutno v určité sféře projevu. Poskytuje nám zkušenost záblesku absolutna, ale stále má jen relativní platnost.

Pochopení tohoto nám pomůže zkombinovat šíři vize s hloubkou emoce. Např. budeme schopni plně ocenit mimořádnou velikost určitého náboženského vůdce, aniž bychom byli nuceni odmítat a odvracet se od kvalit jiných význačných vůdců jiných náboženství. A jen tak můžeme věnovat naše srdce určitému náboženskému poselství nebo víře bez toho, že bychom se zdráhali přijmout jiná poselství a jiné světové víry.

Koncepce osobního Boha je opravdu nejvyšším náboženským symbolem. Symbolizuje Božství jako tvořivou vesmírnou energii. Obsahuje ideu, že vesmírná tvořivost není slepou mechanickou silou, ale má povahu kosmické inteligence a také, že vesmírný činitel má trvalý zájem na tom, co stvořil, a na činnostech jedinců, vyjadřujících sama sebe. Není lhostejný k hodnotám, které se během evoluce projeví. To však nepředpokládá, že bychom jej měli ztotožňovat s absolutnem a dávali koncepci osobního Boha absolutní hodnotu.

Různá teologická pojetí Boha – křesťanské, islámské, hinduistické, buddhistické – jsou nutně omezená, protože jsou jen relativně platnými průhledy do tvořivého vesmírného principu. Vesmírnou skutečnost můžeme označit za osobní, pokud ji bereme jako hluboce tvořivou inteligenci, i když zásadně odlišnou od struktury intelektu člověka. Je též osobní, pokud se nám jeví, že pečuje o vytváření a zachování vyšších hodnot. Není však osobní ve smyslu, že by stranila určité rase, národu nebo náboženské skupině. I slunce svítí stejně na všechny. Zmíněna tvořivá inteligence není osobní ve smyslu, že by bylo možno ji výlučně ztotožnit s některou historickou postavou jako Kristem, Buddhou nebo Krišnou. Ti všichni byli historickými projevy jednoho a stejného evolučního ducha světa. Každý z nich se objevil v určité době a s určitým posláním. Každý způsobil určitý impuls ve smyslu dějinného vývoje lidstva. Avšak s přirozenou změnou doby se učení každého z nich muselo značně změnit. Proto nemůžeme žádné slovní podání považovat za vyjádření absolutní pravdy. O žádném ze světových učitelů se nedá prohlásit, že by vyjádřil nejvyšší a úplnou moudrost. Každému z nich je třeba rozumět a posoudit ho vždy s ohledem na historický kontext, ve kterém působil. Zabývat se otázkou, který z náboženských vůdců světa je vyšší a který z nich nejvyšší – to svědčí o dětinském postoji mysli.

Náboženské uctívání mívá formu oddanosti k určitému náboženskému vůdci. Nekolísavá oddanost má v sobě mnoho cenného pro duchovní růst. Zaměřuje energii určitým směrem a umožňuje oddanému bhaktovi zacílit k naplnění zvoleného životního ideálu. Takové uctívání či oddanost však v sobě nezahrnuje snižování jiných učitelů. Tento postoj by byl nevyzrálý, plodí náboženskou úzkoprsost a brání v rozvinutí kosmické vize pravdy. V tom spočívá velké nebezpečí přístupu, je-li pouze oddaností. Dokud se uctívání nepřemění ve věrohodné a spolehlivé duchovní osvícení, dotud trvá zmíněné nebezpečí. Duchovní osvícení, různě označované jako boddhi, pradžňá, nirvána, satori apod., je zcela jinou formou zkušenosti, která je nad intelektuální a emocionální funkcí mysli. Tato zkušenost se na mentální úrovni promítá jako harmonie lásky a moudrosti.