Říká se, že odpoutanost od věcí, které se nám nelíbí, nechává vzniknout připoutanosti k věcem, které milujeme, a dále se říká, že v duchovní praxi, která je prostředkem k získání poznání átmanu, můžeme pěstovat odpoutanost k věcem, které jsou jiné než átman. I když se rozlišování mezi pravdou a nepravdou (skutečným a neskutečným) neuvádí jako přímý prostředek k získání poznání átmanu, přece se používá jako speciální odstupňovaný krok, protože je nápomocný při uskutečnění duchovní praxe, která je přímým prostředkem k získání poznání. Zralá bytost nic nezískává odpoutaností, když je přirozeně připoutaná k svrchovanému Já. Jen bychom měli pochopit užitečnost odpoutanosti, která se může časem stát prostředkem pro duchovní praxi. Jako rozlišování mezi pravdou a nepravdou se stává prostředkem pro odpoutanost, podobně odpoutanost se stává prostředkem pro duchovní praxi. Těm, kteří začínají s duchovní praxí, která je prostředkem k získání poznání, je odpoutanost, zrozená z rozlišování mezi pravdou a nepravdou, užitečnou, ba nepostradatelnou. Pro ty, kteří se uchýlili k duchovní praxi pro lásku ke svrchovanému Já, těm rozlišování mezi pravdou a nepravdou a s tím spojená odpoutanost, vznikající jako odpor k světu, není k ničemu, protože připoutanost k svrchovanému Já, zahrnuje odpoutanost k jiným věcem. Došli k poznání, že „ti, kdo jsou připoutáni k Božství, jsou odpoutáni od nebožského“. Co se tu vlastně říká? Že rozlišování mezi pravdou a nepravdou je jen prostředkem k odpoutanosti? Jaký význam je za tím skryt? Třebas ten, že svět je svým způsobem pravý, ale aby probouzel odpoutanost, tak z toho důvodu se říká, že je klamný?

Podobně se ve světě stává, že matka řekne dítěti, které nechce jíst: „Honem miláčku jez. Přijde zloděj a bude tě chtít chytnout. To sousto je malé. Pospěš si a spolkni to.“ Tak matka spustí falešný poplach a dítě udělá to, co chtěla. Předstírat, že svět je skutečný a že tedy toto falešné předstírání zasluhuje výtku, by bylo nesprávné, protože výsledkem toho je touha po poznání pravé formy átmanu, což je nejvyšším účelem života.

Láska má původ v srdci a Bhagaván byl přesvědčen, že srdce je centrem naší bytosti, bez kterého by nic nebylo. Všechno vzniká v Srdci a do něho se vrací. Ale co je láska? Někteří jsou názoru, že je to úplné ztotožnění se vším, co se jeví jako od nás oddělené. Jiní říkají, že je to forma energie. Tak, jak Bhagaván mluvil o lásce, říkal, že je to soucit. Soucit, jakožto láska ve všech směrech, láska stejná ke každému a ke všem, ne jen k jiným lidem.

Pokud však milujeme svou pravou přirozenost – svarúpa – není možné, aby jedinec v Srdci přebýval takový, jaký opravdu je. Bhagaván říká, že láska sama je skutečnou formou Boha. Když říkáte: „nemám rád to, a nemám rád ono“, pak zamítáte všechny věci, a to co zůstane, je svarúpa, ve vás jsoucí átman. To je čiré blaho. Čiré blaho můžete nazývat Bohem, átmanem nebo jak chcete. To je láskyplná oddanost; to je realizací a je to vším.

Otázka: Láska předpokládá dvojnost. Jak může být átman objektem lásky?
Bhagaván: Láska není od átmanu odlišná. Láska k nějakému objektu je nižšího řádu a není trvalá, zatímco átman je láskou, jinými slovy: Bůh je láskou.