Jelikož byl Ramana Mahariši univerzálním Guruem, své učení vyjadřoval zcela otevřeně. Běžně si však guruové podržovali své praktické duchovní metody v tajnosti, i když o teorii psali zcela nezakrytě. Taková opatrnost tu byla na místě, jelikož provádění nějaké techniky, bez příslušné autorizace, mohlo být nebezpečné. Avšak na Bhagavánově cestě byly jedinou kvalifikací porozumění a opravdová touha, a když tyto nebyly, pak představovaly jedinou bariéru.

Jeden návštěvník se kdysi zeptal: „Mohu si být jistý, že není nic dalšího, čemu bych se měl ze spirituální praxe naučit, než to, co je psáno v Bhagavánových knihách? Ptám se proto, že ve všech jiných systémech si guru podržuje nějaké tajné techniky, které odhaluje svým žákům až v čase zasvěcení.“ Bhagaván na to odpověděl: „Není ničeho, co byste měl vědět navíc, než co je uvedeno v knihách. Žádná tajná technika. V tomto systému je vše otevřené.“

Otevřené a přece tajné, i když je učení Ramany Maharišiho otevřeně vyjádřené, zdá se však, že jen málokdo pochopil všechny jeho důsledky. Metodou je sebezkoumání „Kdo jsem já?“. Ramana říkával: „Je jedno zda věříte v realitu světa nebo Boha, ale přece víte, že existuje. Tak s tímto začněte a najděte, kdo jste.“

Kdo jsem já? Čím ve skutečnosti jsem? Nejsem tělem, neboť to se neustále mění od mládí po stáří, od nemoci po zdraví, ale já jsem stále. Mimo to říkám, že mám tělo, ne, že jím jsem a to, co mám, nemůže být tím, co já jsem. Kdo je to, kdo říká: „má hlava, mé ruce, mé tělo?“. Také nejsem svými myšlenkami a pocity, přáními a touhami, libostmi a nelibostmi, nadějemi a obavami. Na chvilku jsou se mnou a pak se ztratí; ty, které mám nyní, jsou zcela jiné než ty, které jsem měl před deseti lety; ale já stále jsem. A mimoto, nemám nic z nich, když jsem v hlubokém spánku bez snů, a přece stále existuji. A o těch také říkám, že je mám, ne „já jsem jimi“. Co tedy jsem já? Co zůstane, když všechno to nahodilé odpadne?

Avšak Bhagaván nemínil, že toto vše je sebezkoumání. Je to užitečný mentální úvod, ale sebezkoumání, které učil, není mentálním, ale je spirituálním cvičením. Zkoumání „kdo jsem já?“ ve skutečnosti znamená snahu nalézt zdroj ega, čili já-myšlenky. Nezaměstnávejte mysl jinými myšlenkami typu „já nejsem tělo“. Hledání zdroje „já“ je prostředkem, jak se zbavit všech ostatních myšlenek. Sebezkoumání také nepředstavuje psychologické studium nebo techniku, jak poznat naše kvality či nadání nebo jak odkrýt naše podvědomá naléhání. Sebezkoumání cílí na realizaci átmanu, který je za egem které má tyto kvality a pobídky.

Ramana Mahariši říkal: „Jako je nesmyslné prohlížet smetí, které bylo smeteno, aby se vyhodilo, tak je nesmyslné vypočítávat tattvy (vlastnosti) tím, kdo hledá átman, když tyto obalují átman. K čemu je zkoumat, když je můžete prostě vyhodit?“

Ramana také říkal: „Není to tak, že jedno „já“ hledá druhé. Ve vás je jen jeden átman, ne dva.“

Jakýsi návštěvník se jednou Ramany zeptal: „Není to komické, že já mám hledat „já“? Není zkoumání: „Kdo jsem já?“ jen prázdnou formulkou? Nebo si mám snad tuto otázku klást bez konce, opakovat ji jako mantru?“ Obdržel tuto odpověď: „Sebezkoumání určitě není prázdnou formulkou; představuje víc než opakování mantry. Kdyby představovalo mentální dotazování, nebylo by to moc platné. Účelem sebezkoumání je zaměřit celou mysl na její zdroj. Není to tedy hledání jednoho „já“ druhým „já“. Je vzdáleno pojmu prázdné formulky, protože zahrnuje intenzivní aktivitu celé mysli tak, aby trvale spočívala v přebývání v átmanu, Sobě samém. Sebezkoumání je neomylný prostředek, jediný přímý, jak realizovat nepodmíněné absolutní Bytí, kterým ve skutečnosti jsme.“

Podobně jako jsou aspiranti varováni, aby ze sebezkoumání nečinili mentální zkoumání, tak jsou také varováni, aby ze sebezkoumání nedělali zaříkávadlo a nezaměňovali jej s meditací „já jsem On.“ Sebezkoumání je jinou metodou než meditace „já jsem Šiva“. Sebezkoumání více zdůrazňuje sebepoznání, protože nejprve se zajímáte o sebe, než přejdete k poznávání světa a jeho Pána. Meditace „já jsem On“ a „já jsem brahman“ jsou více či méně mentální, kdežto hledání Já – átmanu, je přímou metodou a je jim nadřazená.

Obyčejně je mysl člověka stočena ven, aby vytvořila nebo sledovala běh činností nebo myšlenek. Místo toho by měla být stočená dovnitř a ptát se „Kdo jsem já?“ a nehledat odpověď na tuto otázku, ale prostě zažívat pocit uvědomování „já jsem-ství“ a nechat, ať toto uvědomování samo zůstane ve vědomí.

Člověk má tři funkce: činnost, myšlení a bytí. Bytí je podkladem obou dalších a je jejich nezbytným substrátem, a přece je jimi téměř úplně překryto, takže jen velmi vzácně je si člověk vědom svého pravého bytí, svého čirého „já jsem-ství.“ Bhagaván často vyprávěl toto podobenství: „Je to jako promítací plátno, na které se promítá film. Diváci si plátna nejsou vědomi, pouze si všímají obrázků, které přecházejí přes plátno a přece je jen plátno skutečné, kdežto obrázky jsou jen stíny na něj vržené. Plátno se nemění, je neměnné před představením, během představení, kdy se na něm promítají obrázky, i když skončí promítání. Tím vším je zcela nedotčené; oheň obrázků jej nespálí a povodeň jej nesmáčí.“

Uvědomování si bytí je třeba pěstovat. Rozvíjí se sebezkoumáním; vskutku hledání uvědomování je samo o sobě způsobem sebezkoumání. Někdy Bhagaván říkával: „Vaší povinností je prostě být, ne však být to nebo ono.“ A proto uváděl jako dokonalé jméno Boha: Jsem, který Jsem. Také často uváděl větu z žalmů: „Buď tich a věz, že já jsem Bůh.“ To jest, udržuj mysl tichou, volnou od myšlenek a věz, že „Já jsem“ čiré Bytí, Bůh.

Bhagaván užíval výraz „meditace“ pro praxi sebezkoumání, ale to však není výraz meditace, jak jej uvádějí slovníky. Není to meditací o něčem nebo koncentrace na nějakou myšlenku. Liší se od meditace súfíů, protože to není myšlení, ale zastavení nebo utišení myšlenek, zatímco mysl je vědomě držena u hledání Sebe Sama nebo při čirém uvědomování si Bytí – „já jsem-ství“.

Protože se sebezkoumání Bytí liší od mentálního cvičení, Bhagaván nakázal těm, kdo sebezkoumání prováděli, aby se soustřeďovali na Srdce, nikoli na hlavu. To však neznamená myslet na Srdce nebo se snažit ho vizualizovat nebo si jej představovat. To by bylo mentální cvičení. Abyste viděli, nemyslíte na oči, ani si je nevizualizujete, když chcete vidět. Jednoduše se s nimi koukáte. A stejným způsobem je to s pocitem uvědomování. Jednoduše začněte tak, že se soustředíte na Srdce, které je všepronikající. Prostě sedět a soustřeďovat se na pocit jáství, Bytí v Srdci a současně pátrat „Kdo jsem já?“ – nikoli neustále, ale jen občas, jen aby se mysl podržela v tomto zaměření, opakovat tuto myšlenku pouze jako zbraň, aby se odehnaly všechny jiné myšlenky, pokud vyvstanou.

A dále. Když Bhagaván mluvil o koncentraci na Srdce, nemínil tím fyzické srdce na levé straně, ale střed duchovního uvědomování na pravé straně hrudi. Některé z publikací ášramu se v této souvislosti zmiňují o verši z knihy Ecclesiastes: „Srdce moudrého jest po pravici jeho, ale srdce blázna po levici jeho.“ Toto centrum není jedním z jógových čaker. Přímá metoda se o ně nezajímá, ani o techniku s kundalíni. Následující rozhovor to osvětluje.

Stoupenec: Prohlásil Bhagaván, že Srdce je sídlem nebo centrem átmanu?
Bhagaván: Ano, je to jediné svrchované centrum átmanu. O tom nemusíte mít pochyby. Skutečně Já je zde v Srdci za egem-já.
Stoupenec: Může mi Bhagaván sdělit, kde se Srdce v těle nachází?
Bhagaván: Nemůžete jej poznat myslí, ani si jej vyobrazit představivostí, i když vám říkám, že je zde (a ukazuje na pravou stranu hrudi). Jedinou metodou, jak jej realizovat, je přestat s představivostí a snažit se být sám sebou. Pak automaticky pocítíte, že centrum je tam. Je to ono centrum, o kterém se v písmě mluví jako o jeskyňce srdce.
Stoupenec: Mohu si být jistý, že staří mudrci znali toto centrum pod pojmem Srdce?
Bhagaván: Ano, můžete, ale měl byste se raději snažit to zažít než usilovat o jeho umístění. Člověk nikam neutíká, aby našel své oči jen proto, aby viděl. Srdce je zde, vždy pro vás otevřené. Pokud chcete do něho vstoupit, vždy podporuje vaše pohyby, i když si toho nejste vědom. Snad je přesnější prohlásit, že átman je Srdcem. Opravdu átman je středem a je si všude sebe sama vědomý, jako Srdce čili jako Sebe – uvědomění.
Stoupenec: Když Bhagaván prohlašuje, že Srdce je svrchovaným centrem Ducha či átmanu, neznamená to, že to není jedna ze šesti čaker (jógových center)?
Bhagaván: Čakry, které počítáme od dolního konce vzhůru, jsou řadou center v (jemnohmotném) nervovém systému. Reprezentují různé stavy, když každá má vlastní sílu či poznání, a vedou k sahasráře, tisícíplátečnému lotosu v mozku, kde sídlí nejvyšší (božská) energie. Ale átman, který je podporou celého pohybu šakti, tam nesídlí, avšak živí jej ze srdečního centra.
Stoupenec: Pak je odlišný od projevů šakti.
Bhagaván: Ve skutečnosti neexistuje žádný projev, který by nepocházel z átmanu. Je to átman, který se stává veškerou šakti. Když jogín dosahuje nejvyšší stav duchovního uvědomování (samádhi), je to átman v srdci, který ho v tomto stavu podporuje, jedno zda si to uvědomuje nebo ne. Když jeho uvědomování má střed v srdci, uvědomuje si, že ať je v kterémkoli centru či stavu, on je stále stejnou pravdou, stejným srdcem, jediným átmanem, Duchem, který je všudepřítomný, věčný a neměnný.

Ramana Mahariši podobné vysvětluje při jiné příležitosti: „Sušumna (centrální jemnohmotný proud šakti) se tam (v Srdci) ohýbá. Začíná v solárním plexu, stoupá páteří do mozku a odtamtud se stáčí dolů a končí v Srdci. Když jogín dosahuje Srdce, samádhi se stává trvalým. Z toho vidíme, že Srdce je závěrečným centrem.“

Je zajímavé si všimnout, že Lama Govinda toto podobně vysvětluje v jeho Základech tibetského mysticismu, když shrnuje, že zasvěcenec při opakování mantry „Om mani Padme Hum“, když dosáhl nejvyšší centrum, které je v mozku, sestupuje do srdce, kde se zkušenost na závěr stabilizuje. Toto poznání je výlučně tantricky buddhistické. Je zřejmé, že žádná obecně používaná pravda se nedá omezit jen na určité náboženství či cestu.

Uvedený rozhovor podává technické vysvětlení, proč nejsou na přímé cestě nějaké stupně. Není tu žádné postupné rozvíjení různých jemnohmotných center, z nichž každé má svůj vlastní typ síly a vnímání. Namísto toho je tu od začátku soustředění na átman, kterému všechny síly náleží, a dále na Srdce, od kterého všechna centra září a jsou jím podporována. Sebezkoumání samozřejmě není novou metodou. Jelikož je nejpřímější metodou, musí být nejstarší. Nicméně v dávných dobách to byla cesta pro odloučené poustevníky, kteří usilovali v tichu a samotě, a tak v následných dobách, kdy spiritualita ubývala, se již moc nepoužívala. To, co Bhagaván učinil, bylo obnovení metody tak, že se může používat i v podmínkách moderní doby.

Nezávislost metody na jakémkoli učení a rituálech, což vlastně je její původnost, ji činí takto potenciálně univerzální. Bhagaván ji dále přizpůsobil kombinací s karmajógou, jejíž aktivitou ve světě se dosahuje duchovního pokroku. Nejenomže neočekával od svých následovníků, že se zřeknou světa, ale i když žádali o jeho souhlas tak učinit, tak jej nikdy neobdrželi. Zde jsou slova Ramany Maharišiho: „Proč si vlastně myslíte, že jste hospodářem? Ta samá myšlenka, že jste asketou nebo poustevníkem, vás bude pronásledovat, když se jím stanete. Ať už budete pokračovat životem jako hospodář, nebo zamítnete svět a budete žít v lese, vaše mysl vás bude pronásledovat. Ego je zdrojem myšlenek. Stvořuje tělo a svět a má vás k tomu, že si myslíte, že jste hospodářem. Když zamítnete svět, pak ego pouze nahradí myšlenky na rodinu myšlenkou na zamítnutí světa. Mentální překážky zůstanou pro vás stále přítomné. Ba oni v novém prostředí velmi narostou. Změna prostředí nic nedokáže. Jedinou překážkou je mysl, a ta musí být překonána buď doma, nebo v lese. Když to můžete docílit v lese, proč ne doma? Tak na co byste měl změnit prostředí? Vaše úsilí můžete vyvinout již nyní, v kterémkoli prostředí.“

Když byl Ramana dotazován zda-li samádhi – spirituální uvědomění je možné zažít i když jsme zaměstnáni činnostmi, odpověděl: „Překážkou je jen pocit: já pracuji. Zeptejte se sám sebe: „kdo pracuje?“ Vzpomeňte, kdo jste. Pak vás práce nebude vázat a bude samočinně pokračovat.“

Podobně Ramana netrval ani na zachování celibátu. Opravdu, v hinduistické tradici a společnosti jsou všichni hospodáři ženatí a pouze sádhu, ten, který zamítl svět, žije v celibátu. Vnější zamítnutí rodinného života bylo tím, od čeho Ramana odrazoval. Vnitřní odpoutanost je skutečným zapřením. Někdy dával za příklad herce na jevišti, který hraje určitou roli, třebaže ví, že není onou osobou, kterou hraje. Někdy poukazoval na pokladníka v bance, který klidně vyplácí tisíce, a ví, že to nejsou jeho peníze, které vyplácí.

Běžným zvykem je věnovat určitý čas meditaci – například brzy ráno a večer a zbytek času věnovat snaze si připamatovat sebe sama v čase naší činnosti. Na začátku je připomínání hlavně mentální a morální záležitostí – kdo je potěšen touto pozorností, kdo je potěšen tímto dopisem, kdo je přehlížen, kdo vykonává tu a tu činnost? Kdo jsem já? Avšak po nějaké praxi dosáhne toto připomínání hlubšího tónu a stává se z toho rozšířená, mohutnější meditace.

Několik málo Bhagavánových stoupenců žilo trvale v Tiruvannamalai. Běžnější bylo (a stále tomu tak je) žít ve světě a být činný v nějakém zaměstnání a jen občasně navštěvovat ášram, aby se – tak říkajíc – znovu nabyly baterie.

Ačkoliv Bhagaván hovořil a psal převážně o sebezkoumání, to jest o cestě poznání, uznával také cestu lásky, provázenou oddaností stoupenců. Jednomu stoupenci, který si zvolil tuto cestu, sdělil tato významná slova: „Podrob se mi a já srazím mysl,“ a dále: „Buď pouze v tichu a já učiním vše ostatní.“ Není však snadné se opravdově podrobit, ani udržovat mysl tichou. A tak tyto cesty nejsou v praxi vzájemně se vylučující, ačkoli se tak může teoreticky zdát.

Cesta oddanosti a podrobení neposkytuje prostor pro modlitbu ve smyslu prosby, i když je prováděna z celého srdce, tak, jak Bhagaván požadoval. Když prosíte, tak nejste podrobení. Když je člověk naprosto podroben Vůli boží, pak jediná modlitba, která zbývá, je: „Ať se uskuteční Tvá Vůle.“ A jelikož člověk ví, že boží Vůle je stále v chodu, ať se o to modlíme či nikoli, pak i toto je zbytečné. Vše co můžeme říci je: „Podrobuji své já Tobě, učiň se mnou, co si přeješ.“ A nad tím ještě přichází pochopení: „Není, co by se mělo podrobovat. Všechno to je Tvé. Vzdávám se pouze klamné ideje, kterou jsem měl, že něco bylo mé.“ Tak, jako je to s uměním a literaturou, tak i zde je alternativa. Je dvojí možnost, když spoléháte na ego, nebo na šanci či světský vliv jiných lidí, pak má modlitba přednost. Je však třeba dodat, že mnoho stoupenců se k Bhagavánovi modlí a jejich modlitby jsou vyslyšeny.

Odhlédnuto od viditelných výsledků, čas, který máme během života vyměřený, by se měl věnovat spirituálnímu vývoji, zrání směrem k realizaci Svrchované Skutečnosti, k totožnosti s ní, která věčně je, ať o tom víme či nevíme. Opravdu jedinou skutečnou tragédií v životě je, když je čas promarněn v bezvýznamném žití, nezaměřený na duchovní úsilí. Záblesk seberealizace můžeme považovat za trhlinu ve zdi uvězněného ega. Jeho objevení nezáleží na aspirantovi. To co je na něm, je vytrvalá snaha a práce na erozi zdi, na jejím opotřebování. Nakonec se stanou zdi papírově tenkými a připravený ke zborcení.

Mysl musí být naprosto nasycena porozuměním nedvojnosti, že existuje pouze jediný átman. Nedostačuje, když toto považujeme za teorii. I krátkodobé mentální prolnutí se Skutečností možno považovat za předběžné, přípravné s tím, že má člověka k neustálé praxi sebezkoumání, které se postupně stane proudem uvědomování. I když slunce Pavdy ještě nevzešlo, stav takového člověka se velice liší od toho, kdo slepě klopýtá snem života, když bere jeho projevení za skutečnost a velmi se liší od toho, který se občasně probudí k zábleskům skutečnosti, kterým nerozumí. Jedná se o plnější, více živelný a požehnaný stav, kde život, celek života, má krásu a význam, a přesto, paradoxně, ztráty v životě se nestávají tragédiemi, jelikož skutečností je spirituální uvědomování, nikoli fyzický život. Tím otázka, kterou podává každé náboženství, totiž posmrtný život, je relativně nedůležitá a může zajímat pouze filozofy a teology. Judaismus a původní taoismus o tomto tématu nic neříkají. Buddha odmítal odpovídat na podobné otázky, a proto se učenci vážně přou o to, zda-li se věřilo v reinkarnaci, či ne. Ze spirituálního hlediska smrt není důležitá. Bhagaván říkal: „Není možná existence neskutečného a není možná neexistence Skutečného.“ A to jak před smrtí, tak po smrti. Pokud ego neexistuje nyní, pak neexistuje ani po smrti. Pokud iluzorní ego se nyní zdá, že existuje, bude se zdát, že existuje taktéž po smrti. Věc, kterou máme udělat, je usilovat nyní o probuzení se do Skutečnosti, a pak, jak říkal Bhagaván, smrt nehraje žádnou roli, neboť k další změně již nedochází.

Z jedné strany hory Arunáčaly je úbočí, kde nejsou žádné příjemné převisy, kde by se dalo na cestě odpočívat, kde však náhradou toho cesta vede přímo vzhůru a vrchol je vidět již od planin dole, po celou dobu výstupu. To je přímá cesta, kterou Bhagaván učil. Na této cestě nejsou žádné stupně. Je pravda, že následníci Bhagavána jsou často netrpěliví, když slyší o stupních realizace u některých nepřímých cest a pak se ptají, co to všechno znamená? Bhagaván odpovídal. „Buď člověk realizoval átmana nebo ne.“ Tento postoj platí pro přímou cestu, ale není tomu úplně tak u jiných cest, protože jsou cesty, na kterých poutník nemíří k realizaci átmanu, nejvyššímu cíli svrchované Pravdy, nebo za každou cenu nemíří přímo, a pojem realizace je používán s různým významem, aby například označoval pouhé dosažení některého vyššího stavu, i když tento bude stejně přechodný a klamný ve srovnání s nejvyšší realitou, átmanem.

Nicméně, i když poutník na přímé cestě žádné vyšší stavy během cesty nedosahuje, může být požehnán záblesky čiré seberealizace, jež jsou nad všemi stavy, a které zalijí a prozáří celý jeho život. Když mluvil o čiré seberealizaci a přímé cestě k ní, Bhagaván naprosto jasně prohlašoval dvě věci, že nejsou žádné stupně při realizaci a že realizace není obvykle trvalá, když byla poprvé dosažena. Možná, že se dostavují příležitostně záblesky, ale nemohou být trvalé, protože jsou dosud v aspirantovi přítomné tendence, to jest vásany, které pohánějí touhy po něčem a vyhýbají se zase jinému, nepříjemnému. Vásany, tendence, jsou největšími překážkami pro realizaci.