5) Modlitba

Jsou dva druhy sádhaků – saguna upasakas (ti, kteří uctívají Boha ve tvaru) a nirguna upasakas (ti, kteří uctívají Boha bez tvaru). Jejich uctívání se nazývá annja bhakti (uctívání Boha, který je vně nás) a an-annja bhakti (uctívání Boha, který není vně nás). Saguna upasana musí předcházet nirguna upasaně. Jedinec nebývá zpravidla dostatečně zralý, aby se mohl zabývat bezprostředně nirguna upasanou. Nepřetržité opakování chvalozpěvů či hymnů na zvoleného Boha, který sádhaka okouzluje, a připamatovávání si tohoto Boha občasnou či neustálou džapou, to jsou po sobě jdoucí kroky, které vedou k an-annja bhakti.

V modlitbě se vždy uchylujeme k saguna upasaně. Indie je bohatá na chrámy, jejichž Božství jsou slavná od dávných dob, protože poskytovaly útěchu těm, kdo je uctívali. Tirupati, Palani, Maduraj, Čidambaram a Ramešvaram v jižní Indii a mnoho dalších míst přitahují uctívající po celá staletí. Zde uctívající pronášejí své modlitby a přání a mlčky plní sliby. I dnes tyto chrámy naplňují modlitby uctívajících v daleko větší míře, než se požaduje či očekává.

Je-li saguna upasana zralá, jedinec je zcela samovolně vtažen do stavu nirguna upasany. Vznikne-li v meditaci zbožné uctívání vnitřního Já a později i intenzivní meditace takového druhu, pak nastane spojení s vnitřním Já. Modlitba se pak zdá nadbytečná, protože všeho je pro sádhaka dost v hojné míře, i když o to nežádal.

Pán Kršna říká: „Přebírám starost a péči o blaho těch, kdo mne uctívají jako své svrchované Já.“ (Bhagavadgíta, IX, 22) Třebaže tento verš má i hlubší význam, ten zde uvedený postačuje.

Kdo je v pokročilém stavu nirguna upasana a snaží se o něco modlit pro sebe či jiné, jeho pokus je překažen, neboť jeho mysl se zastaví, protože je neschopná formulovat i jen jediné slovo modlitby. Když zažije tento nezdar dvakrát či třikrát, jeho modlitba se rozpustí v: „Ó Pane, ať se stane Tvá vůle!“

6) Spánek

Na spánek se někdy pohlíží jako na překážku v sádhaně. I když by se sádhak neměl plně vyhýbat spánku, přece může postupně omezovat spánek na 4 až 5 hodin, aniž by tím utrpělo jeho zdraví či sádhana. Stane-li se, okolnostmi nebo věkem, že světské aktivity od sádhaka zcela odpadnou, pak 6 až 8 hodin spánku je trochu moc. Jde-li sádhak spát v 8 či 9 hodin večera a probouzí-li se v 6 hodin ráno, měl by začít s probouzením v 5 hodin, potom po měsíci ve 4 hodiny, až dosáhne 4 -5 hodinového spánku s tím, že využívá brzké ranní hodiny k meditaci. Tehdy jsou mysl i tělo odpočaté a venkovní svět je ještě tichý. To vše je sádhaně velmi prospěšné.

Šrí Rámakrišna říkal, že bhogis (prostopášníci), rogis (nemocní) a jógis (sádhakové) v noci nespí. Tím, že sádhakovi zůstává 4 -5 spánku denně, zhušťuje se období hlubokého spánku a necítí se proto o nic hůře. Když vstává, pociťuje stejné nasycení, jako když se dosyta najedl.

Někdy se stane, že organismus nechce spát. Pak je lepší nechat věcem volný průběh. Když využije nočního ticha pro sádhanu, pokrok je velmi dobrý a výsledky sádhaka značně povzbuzují. Při ranních meditacích lze opravdu vypozorovat zlepšení v sádhaně.

Pro sádhanu opravdového sádhaka může být spánek velkou výhodou, jak při bhakti, tak i při džňána józe. Provádí-li sádhak 15 minut před usnutím džapa mantru nebo opakuje-li nějaký verš ke chvále Božství, které si vyvolil, a jde-li s těmito verši na rtech spát, pak se stane, že jeho podvědomí si podržuje opakování těchto slov i během spánku a sádhak se probouzí s veršem džapy na rtech.

Podobně když sádhak před usnutím stále opakuje „kdo jsem já?“ s myslí upřenou na svrchované Já, pak bez námahy své sádhaně napomáhá. A také ti, kdo provádějí dhjnána margu (cestu meditací) a opakují večer před spánkem s mentální vizualizací „všepronikající átman jsem já sám“, zjistí, že to má své přednosti. V posledních dvou případech bude spánek samozřejmě spíše jen druhem transu nebo směsí bdění a spánku, ale sádhak na tom nebude hůře. Sladkost mysli, kterou zakusí při probuzení, bude tak veliká, že bude chtít provádět tuto praxi dál.

6) Džapa

Účinnost džapy a její pomoc na duchovní cestě – ať bhaktické či cestě džňány – je tak nesmírná, že žádný aspirant bez ní její pomoci a podpory nedosahuje v sádhaně pokrok. Aspiranti všech náboženství – křesťané, buddhisté, mohamedáni či hinduisté – probírají při procházce své růžence. Počínají si tak proto, aby neztratili kontinuitu džapy.

Valmiki býval dříve lupičem, který číhával u cesty a byl i vrahem. Jednou jej potkal mudrc Nárada a když viděl jeho opravdovost, chtěl, aby se očistil. Zasvětil ho do džapy jménem Ráma. Valmiky se však v životě dopustil tolika hrozných hříchů, že jméno Rámy ani nemohl vyslovit. Byl zvyklý je na mantru „mára“, což znamená „zabíjet“. Nárada mu proto poradil, aby opakoval mantru „mára“ stále za sebou, protože jejím opakováním se vyslovuje mantra „Ráma“. Lupič byl v tomto tak důsledný, že ztratil vědomí těla a po mnoho let zůstal nepohnutě sedět, až jeho tělo posloužilo za základ mraveniště, které ho pokrylo. Obdržel realizaci sebe sama a stal se velkým mudrcem a básníkem, autorem původní veršované sanskrtské Rámajány. Autoři následných vydání této knihy v jiných jazycích brali svůj materiál z této knihy.

Tjága Brahman, hudebník, světec, narozený v roce 1759 v jižní Indii, opakoval mantru Ráma milionkrát. Stal se básníkem a své verše oděl hudbou. Žil z almužen, zatímco se potuloval ulicemi a zpíval písně o Rámovi. Byl velmi uctíván. Džapou dosáhl seberealizace. Božství, aby prokázalo před světem jeho velikost, jej přimělo k tomu, aby se dotkl mrtvého, nad kterým příbuzní naříkali, a mrtvý obživl. To se stalo na jeho pouti do Tirupati. Také Svámí Ramdas z Kanhangadu dosáhl seberealizace pouhým opakováním jména Rámy.

Opakujeme-li jméno Boží, které jsme si zvolili, vždy ráno a večer 1 hodinu po mnoho měsíců, pak to podvědomě vyslovujeme i když pracujeme. Později zpravidla obdržíme vizi zvoleného Božství. Každý sádhak je tím velmi povzbuzen, a tím více se pak věnuje své mantře, až ji pronáší nepřetržitě. Později se tak nevědomky soustředí na její opakování, že mentálně slyší jméno této mantry. To způsobuje, že se mysl noří do mantry – do Srdce. Podvědomě je tak na cestě uctívání veden k cestě džňány.

V roce 1946 žili manželé Kannovi z Kanpuru se svými dětmi ve věku 2 a 17 let asi tři měsíce blízko Ramanášramu. Denně přiházeli ráno a večer do haly. Při odchodu se paní Kannová Bhagavána zeptala, co má na duchovní cestě dělat, když má tolik práce a ukázala přitom na svoje děti. Šrí Bhagaván jí laskavě sdělil: „Zatímco budete pracovat, opakujte neustále já, já, já. A jednou denně si pročtěte text „Kdo jsem já?“. To stačí.“ Jak jednoduchá a srozumitelná instrukce! Je snadné ji vykonávat a provádíme-li ji, pak má hluboký efekt. Opakování já – já – já při práci zabraňuje vzniku myšlenek. A není-li co na práci, pak opakování způsobí, že mysl nevědomky začne směřovat ke svému zdroji, a zde spočívá. Takto mysl postupně vyhasíná a výsledkem je seberealizace. Zabývá-li se člověk čtením textu Ramany Maharišiho „Kdo jsem já?“, pak zpočátku rozumí textu slov jen povrchně, ale jak pokračuje, nastává při meditaci duchovní rozvoj a sádhakovi se začne vyjasňovat hlubší význam knihy, což opět přináší velkou pomoc. Podobné je to s opakováním „kdo jsem já?“. Šrí Bhagaván říkal, že ze všech džap je „kdo jsem já?“ nejlepší.

Svámí Ramdas říká, že džapa by se neměla omezovat na vyslovování ústy, ale že každý atom těla se musí džapou rozechvět. Tukaram používal neustále jméno Ráma, a to i tehdy, když vykonával svou potřebu. Když to náhodou jakýsi kněz zjistil, pokáral ho a světec při své potřebě přestal jméno Ráma opakovat. Okamžitě však všechny póry jeho těla začaly volat Ráma, Ráma, až z toho byl veliký hlomoz. Takovou intenzitu má mít džapa.