Když žil Kundžu svámí v Palakottu, což je blízko Ramášramu, chodíval každý den na Skandášram, aby se tam omyl v tamějším prameni. Pak si zařizoval svůj návrat ze Skandášramu tak, aby zde vždy potkal Ramanu Maharišiho, který se ubíral na horu. Jednou se ho Ramana Mahariši zeptal, co při cestě na Skandášram a při návratu zpět dělá. Kundžu svámí odpověděl, že zpívá stótry (chvalozpěvy) jako např. Akšaramanamalai. Ramana Mahariši to schválil a přidal k tomu: „Ano, když je člověk sám, ať chodí nebo sedí, je dobré mysl zaměstnat stótrami nebo džapou, abychom jí bránili v jejím rozptylování. Je třeba ze všech sil usilovat o její introverzi a k tomu jsou stótry a džapa nejlepší pomocí.“ Od té doby se Kundžu svámí přidržoval pravidla prozpěvovat stótry či provádět džapu vždy, když byl sám a zvláště, když se procházel.

Kundžu svámí říkal, že by hledající měl mít úplné jasno o třech věcech:

1. Hledající by měl přesně vědět, na co přesně cílí.Měl by se neustále zabývat analýzou sebe sama, tj. zda se řídí učením, které obdržel od Gurua, a pokud ano, pak by měl vědět, kde se právě nachází, tj. zdali postupuje či nikoli. Pro toho, kdo hledá duchovní postup, je neustálá bdělost zásadně důležitá.

2. Když je o svém cíli přesvědčen, měl by hledat Gurua a obdržet od něj nauku a sám se do ní pilně zahloubat a vstřebat ji.

3. Měl by se neustále zabývat analýzou sebe sama, tj. zda se řídí učením, které obdržel od Gurua, a pokud ano, pak by měl vědět, kde se právě nachází, tj. zdali postupuje či nikoli. Pro toho, kdo hledá duchovní postup, je neustálá bdělost zásadně důležitá.

Kundžu svámí se jednou rozpovídal o tom, jak Ramana Mahariši kladl důraz na tradiční učení (následuje citace slov Kundžu svámího): „Ačkoli se podle tradice prohlašuje, že bohoslužba, džapa, dhjána a samádhi představují vzestupnou řadu při spirituální evoluci, což také Bhagaván potvrdil ve čtvrtém verši svého díla Upadéša Sáram, kde uvádí, že bohoslužba, džapa a meditace se vykonávají tělem, hlasem a myslí a jsou ve vzestupném pořadí, tak přeci jen dával Bhagaván plnou důležitost každému z těchto prostředků a prohlašoval je za zcela samostatné a kompletní.“

Bhagaván se o jednotlivých prvcích spirituální praxe vyjádřil takto:

Bohoslužba – když budete s vesmírem zacházet jako s projevem Božím, tak vás takové uctívání přímo zavede k cíli, k Bohu – pravému Já (Self).

Džapa – džapa by se měla provádět v nitru neustále, nepřetržitě, jako když naléváme olej. Má to být nepřerušovaný tok. Být v dháře (pohyb za vyloučení veškeré objektivní existence) není nic jiného, než přebývat v pravém Já (Self).

Tapas – realizace Toho (svrchované Pravdy), která trvá, když zmizela i ta poslední stopa osobního já, je dobrým tapasem.

Samádhi – je tehdy, když se mysl stáhla od vnějších objektů, které smysly tlumočí, a tím mysl zří (noří se v) svou vlastní zářivou formu. Omezené já zmizí a neomezené Já – Já se samo projevuje. To je Neomezené.

Bhakti – zůstávat svojí pozorností ve Svrchované Bytosti a překračovat všechny myšlenky zbožnou oddaností … to je nejvyšší bhakti.

Džňána – „Kde vystupuje já?“ Hledej jej uvnitř a ono zmizí. Toto je cesta moudrosti (džňána). Tělo, smysly, mysl, prána a nevědomost jsou všechny necitné, a proto nejsou skutečné. Já Jsem je Skutečnost (Sat). Jelikož tu není k poznání žádná další bytost (jiné bytí), pak „to, co je“ je vědomí. My jsme To. Poznat Self znamená být Self. Ono je nepřetržité uvědomování – blaho.

Bhagaván tím zdůraznil, že tyto prvky spirituální praxe nejsou seřazeny v pořadí proto, aby skrze ně sádhak procházel nějakým vývojem, ale že každý z nich – sám o sobě – nás přímo dovede k Realitě. Bhagavánův důraz, že každý z těchto prvků může představovat závěrečný krok, je jedinečný a v tradičních textech není nikde uveden.

Jednou se Kundžu svámí zeptal Bhagavána: „Zatímco provádím pradakšinu, objevují se mi někdy myšlenky. Co mám dělat?“
Bhagaván odpověděl: „Vůbec nic. Pouze je ignorujte. Držte se od nich stranou, stejně jako to automaticky děláte, když vám při chůzi kolem hory překříží cestu osel nebo pes. Když budete myšlenky ignorovat, ony samy od sebe odejdou.“ A pak zavtipkoval: „Pro vás je problém, jak myšlenky vyhladit. Pro nás (mínil tím sebe) je problém nějaké myšlenky vyprodukovat.“

Jednou přišel do ášramu velký pandit, velmi vzdělaný učenec, který v sanskrtu mluvil na Bhagavána asi deset dní. Hovořil o duchovních záležitostech, široce se odvolával na písma a citoval z nich. Stoupenci byli znechuceni, že pandit po celý čas ruší Bhagavána i ostatní kolem. Jedenáctý den pandit vstoupil do haly a tiše se posadil. Nepromluvil jediné slovo
Bhagaván se významně usmál a řekl Kundžu svámímu, který byl proudem panditových slov nesmírně znechucen: „Hm, tak už také ztichnul. Stejně jako my.“

Šrí Kundžu svámí vyprávěl: „Když jsme pobývali na Skandášramu, život se vedl absolutně spontánně. Instrukce Šrí Bhagavána zněla – Běž spát, když to tělo potřebuje a když se probudíš, zabývej se sádhanou. Nepřemýšlej ani o tom, zda je den či noc. Nedřímej s předstíráním, že medituješ. Buď opravdový a z celého srdce se věnuj sádhaně, stejně jako spánku.“

Na Skandášramu rostl strom, pod kterým Bhagaván sedával. I když již byl letitý, nikdy nepřinesl ovoce, čímž se stal strom známý. Když se to jednoho dne doneslo Šrí Bhagavánovi, zavtipkoval a poznamenal: „Co se dá dělat? To všechno se stalo ve spojení s námi. Stal se jedním z nás (tzn. stal se bezdětným, jako sádhuové).“
Při jiné příležitosti, když Kundžu svámí a jiní na Skandášramu sázeli cibule, přemluvili také Bhagavána, aby se připojil a jednu cibuli zasadil. Po nějaké době všechny cibulky vyrazily, jen Bhagavánova nikoli. Tehdy Bhagaván učinil stejnou poznámku.
Je faktem, že ovocné stromy, kokosová palma a jiné nenesli ovoce, když blízko nich seděl Bhagaván, ať už to bylo u jeskyně Virúpákša nebo na Skandášramu. Dotekem čistého džňánina, kterým Bhagaván byl, vyhasl cyklus zrodů i pro semena a rostliny.

Šrí Rámakrišna svámí a šrí Kundžu svámí se znali z chlapeckých let. Rámakrišna svámí sloužil Bhagavánovi věrně a opravdově. Jednou ho však napadlo, že by žil o samotě a se svolením Bhagavána odešel a pobýval v jeskyni Virúpákša. Během svého pobytu měl zážitek, že vidí čidambaram. Viděl to jako ve filmu. Úplně jasně viděl vstup do chrámu, vnitřek a nakonec sanctum sanctorum. Vzrušen touto vizí spěchal do ášramu, aby to všem stoupencům a Bhagavánovi sdělil.
Když o této zkušenosti vyprávěl, byl Bhagavána dalek toho, aby byl potěšen a zvolal: „Tak kvůli tomuto jsi odešel do samoty?“ Toto pokárání přivedlo šrí Rámakrišnu opět ke smyslům, jeho vzrušení zmizelo a opět se začal chovat normálně.

Často se stávalo, že před Bhagavánem sedávaly opice, které byly v samádhi. Jednou jeden opičák sebou začal hýbat a vypadal neklidně. Šrí Bhagaván na něj promluvil: „Které království máš dobýt?“ a opičák se zase uklidnil.

Šrí Bhagaván se nikdy nenatáhl plně na posteli, jak to děláme, když jdeme spát. Tuto pozoruhodnou skutečnost asi mnozí přehlédli. Bhagaván míval několik kulatých polštářů pod zády a o ně byl po celou dobu opřen. Někdy si podepřel hlavu rukou, ale vždy jen v této poloze. Nikdy ho nikdo nespatřil, že by ležel natažen na zádech nebo spal na boku.

Bhagaván nikdy nepodporoval, aby lidé, kteří k němu přišli, se začali vyznávat se svých hříchů. Nedovolil jim, aby v tom pokračovali, zastavil je a řekl jim, aby se neobírali minulostí, ale ať najdou, čím jsou v současné přítomnosti. Na samotném hříchu nezáleželo, záleželo na připoutanosti k němu. Tím, že by se lidé znovu hříchem zabývali, dělali by to nejhorší, co mohli udělat. To už by byla připoutanost.

Šrí Kundžu svámí vidí život Bhagavána Ramany Maharišiho rozdělený na tři období (všechna se týkají jeho života na Arunáčale):

1. Jeho život, než vystoupil na Arunáčalu. Tehdy pobýval ve velkém chrámu pod Arunáčalou, v Gurumurtanu apod. (1896 – 1898)
Bhagaván nemluvil. Jeho přítomnost a daršan dostačovaly, aby poskytly naprosté duchovní naplnění.
Toto období možno přirovnat k mohutnému prameni.
Tehdy jediný kontakt, jediný letmý pohled dostačoval, aby jedinec dosáhl átmasatšatkáry.

2. Jeho život na Arunáčale, v jeskyni Virúpákša, Skandášamu apod. (1899 – 1922)
Bhagaván málokdy mluvil, když tak jen několik slov, avšak jen jako odpověď na otázku, která mu byla položena. Jeho přítomnost vyzařovala mír a klid (dokonalé Ticho Prvotního Stavu) a přidával k tomu slova plná nektaru, když odpovídal.
Toto období možno přirovnat k hladce plynoucí nádherné řece.
Několik málo hodin strávených s Bhagavánem dostačovalo k duchovnímu naplnění. Např. Masthan Sahib dosáhl své átmasatšatkáry během osmi hodin. Když se ho Kundžu svámí zeptal, zda položil Bhagavánovi nějakou otázku, Sahib odpověděl: „Když jsem přišel k Bhagavánovi, seděl nepohnutě jako skála venku u jeskyně Virúpákša. Jeho zrak se nepohnul, byl plný milosti, soucítěný a plný moudrosti. Tak jsem u Něho stál. Když se na mě podíval, otevřel bránu mého srdce a já jsem zůstal v tomto stavu upevněn. Takto jsem stál bez únavy 8 hodin zcela vstřebán v Míru. Bhagaván za těchto dnů otevíral naše srdce prostým, milostiplným pohledem a tím nás předělal. Nebylo třeba žádných otázek, neboť svým pohledem nás přivedl do stavu, ve kterém On sám přebýval!“

3. Jeho život v Šrí Ramanášramu. (1922 – 1950)
Bhagaván byl mimořádně skvělý vypravěč a vyléval a sděloval své zkušenosti a vzpomínky. Někdy opakoval určitou anekdotu čtyři až pětkrát, aby ji sdělil těm, kdo se v příchodu do haly opozdili. Bhagaván prokazoval laskavost velkému množství oddaných návštěvníků a stoupenců, kteří přišli pro Jeho daršan.
Toto období možno přirovnat k nezměřitelnému oceánu.
Skutečně však trvalo měsíce, ba i roky, a to i oddaným stoupencům než realizovali – např. šrí Rámananda Sarasvátí nebo major Chadwick.