Dovolte, abychom dnes navštívili Ramanášram, ášram Ramany Maháršiho. (Venkata)Ramana je jméno, či spíše osobní jméno, které obdržel od svých rodičů. Mahárši je titul, kterým byl mnohem později obdařen od svých stoupenců. Titul mahárši vyžaduje určité vysvětlení. Před mnoha staletími, ve staré Indii, se titul rši uděloval historickým či mytologickým autorům posvátných písem. Doslova to znamená toho, kdo „vidí“ Boha, kdo „vidí“ pravdu a od kterého odpadla nevědomost, pro kterého nevědomost přestala vypadat jako skutečnost. Mahárši tedy znamená velký rši a je to titul, kterým je znám mudrc, o němž si nyní budeme vypravovat.

Ášram je situován na úpatí posvátné hory – Arunáčaly. Odedávna byla tato hora vyhledávaným místem indických poustevníků. I v dnešní době nacházíme v nesčetných jeskyních této hory mnoho svatých mužů, kteří se odevzdávají tvrdému pokání či cestě v tichu a odloučenosti, a o které lidé z okolí v posvátné úctě pečují. Mahárši sám strávil část svého života v některých těchto jeskyních, jsa ponořen do hluboké meditace, která trvala někdy dny, ba týdny. Stejně jako to bylo s Ramakršnou, i zde bylo mnoho lodí přitahováno jeho svatostí, stávali se jeho žáky a jejich počet se stále rozšiřoval. Před mnohými lety žáci vystavěli na úpatí hory stavení s velkou místností, kam se Mahárši posléze přestěhoval a kde žil.

K tomu, abyste mohli Maháršiho spatřit, nebylo třeba žádných formalit. Pozemek ášramu nebyl obehnán plotem a žádný hlídač ášram nehlídal. Každý měl přístup do místnosti, kde Ramana Mahárši byl – v kteroukoli dobu, ve dne či v noci a zůstat tam, jak dlouho chtěl. Někteří odcházeli po několika minutách, jiní zůstávali léta v jeho blízkosti.

Ramana Mahárši sám sedával na pohovce, s nataženýma nohama, v rohu místnosti. Ve stáří míval bílé vlasy, nakrátko ostřihané. Jediné oblečení, které nosil, byla kaupina, kus látky, omotané kolem beder. Na první pohled na něm nebylo nic mimořádného ke spatření, co by ho odlišovalo od běžných lidí. Když jste však seděli v místnosti, v hale a stáhli se do nitra, pak jste brzy pocítili, že se vás zmocňuje zvláštní atmosféra, zcela odlišná, taková, kterou nikde jinde nepotkáte.

Lidé, kteří tam přicházeli se svými problémy a všemožnými obtížemi, ať praktickými či filozofickými, zjišťovali, že mír postupně prostupuje jejich srdce, mysl, celou osobnost s tím, že přichází okamžik, kdy jejich problém se jim přirozeně jasně vyjeví, a zrovna tak přirozeným způsobem jeho řešení.

Co Mahárši udělal, aby jim pomohl? To je otázka, na kterou bylo vždy těžké odpovědět. Zdálo se, jakoby ani nebyl zcela při vědomí toho, co se odehrává v myslích jeho žáků. Avšak Indové a mnoho jiných věří, že „uzřel“ Boha, že vidí Pravdu. Skutečnost, že vidí Pravdu, mu dovoluje ji vyzařovat tak silně, že ti, kdo jsou kolem něho shromážděni a jsou v této auře, spatřují ve světle Pravdy věci, kterými se jejich mysl zabývala. Toto je vysvětlení, které zřejmě vypadá poněkud prostoduše a nevědecky, nicméně jiné vysvětlení nebylo doposud podáno.

Mahárši toho mnoho nenamluvil. Během značné části jeho života to vypadalo, že dodržuje slib mlčení. Od doby, kdy opět začal mluvit, se dá se říci, že šetřil slovy. Jeho mateřským jazykem byla tamilština. Slovem i písmem ovládal ještě další dva jazyky jižní Indie, znal angličtinu tak, aby ji dovedl číst a rozumět, avšak k hovoru ji moc nepoužíval. Často se stalo, že když mu byla položena otázka, tak na ni vůbec neodpověděl, takže ten, kdo kladl otázku, pochyboval o tom, zda ji vůbec slyšel nebo rozuměl, neboť ve tváři Maháršiho se nepohnul ani jediný sval. Zůstával nepohnutý v meditaci nebo klidně pokračoval v tom, co předtím dělal. Častěji se však stávalo, že po určité době, na konci dne nebo i po dnech, ten, kdo kladl otázku, obdržel její rozuzlení. To přišlo tak jasným způsobem, že byl tázající až zmaten z toho, jak mohl tak naivní otázku položit. Někdy Mahárši přímo odpovídal, obvykle však velmi krátce, přičemž se spíše zaměřil na příčinu toho, proč tázající kladl otázku, než že by mu poskytl hotovou odpověď.

Literární tvorba Ramany Maháršiho je tak úsporná jako jeho mluvené slovo. Jeho dílo 40 veršů, které sestavil, obsahují veškeré jeho učení, jež mohl světu poskytnout. Jen velmi málo západních filozofů je tak lakonických.

Jak vyjádřit několika slovy učení Ramany Maháršiho? Ramana disponuje pozoruhodnou kvalitou, že to co přináší, nepředstavuje něco absolutně nového. Vše, co se o Pravdě může říci, vše co se může učit, bylo již „spatřeno“ mudrci a je možné to najít v prastarých spisech véd a upanišad. Jaká je tedy úloha Ramany učitele či gurua? Ramana Mahárši nově zpracoval cestu, která již byla vyložena dávnými mudrci. Ukázal, že tato cesta vede k cíli a vede žáky nikoli vírou v zaprášené staré knihy, ale zkušenostmi, které on sám prožil.

V Indii nemůžete učit nic jiného než to, co je vaší osobní zkušeností. To není vůbec nic divného. Je přece známo, že se píší knihy, pronášejí přednášky a pořádají konference o různých zemích, krajích a městech, o nichž spisovatelé a přednášející jen četli popisy, či slyšeli z doslechu nebo viděli fotografie. Ale o co zajímavější, přesnější a užitečnější jsou knihy a přednášky toho, kdo v oněch zemích skutečně byl. Taková úvaha se nám jeví jako samozřejmá v materiálních záležitostech, podobně tak Indům v oblastech duchovních. Ti, kteří mají duchovní zkušenost, jedině ti mohou s plnou autoritou mluvit.

Indická filozofie zná několik cest, vedoucích k úplnému sjednocení s Božstvím, k závěru a cíli duchovního života, jež je Indy nazýván realizací. Tento cíl možno dosáhnout uvažováním, láskou, nepřipoutanou činností, psychickou sebekázní a označují se jako velké jógy: džňána – poznání, karma – činnosti, láska – bhakti a rádžajóga – jóga mentálního ukáznění. Mahárši si zvolil cestu uvažování, poznání či filozofie, tu cestu, která se sanskrtsky nazývá džňána.

Metodu, kterou Mahárši učil a sledoval, a která se mezitím stala již klasickou, není možno v krátkosti vylíčit. V zásadě však pozůstává z intelektuálního úsilí, prováděného intenzivně s myslí nasměrovanou tak, aby nastalo porozumění naší pravé přirozenosti, přirozenosti pravého „Já“. Aspirant musí disponovat zcela jasnou ideou, že jeho pravé Já nemůže být fyzickým tělem, nemůže být inteligencí, ani vůlí či pocity, a tak postupným vylučováním dosahuje postupně stále hlubšího ponoření se do nitra, kde se setkává a ztotožňuje s Realitou, ničím jiným než Realitou. Tehdy nastává nejvyšší stav, stav naprostého sjednocení s Božstvím, stav, který označoval Ježíš jako: „Otec a Já jedno jsme“.

Z tohoto vysvětlení se zdá, že cesta je snadná, ale chceme-li ji opravdu sledovat celou svou bytostí, ne jen v představě, pak zjistíme, že je nesmírně těžká. Víme například, že Mahárši, v určitém období svého života vešel do meditace, jsa opřen zády o zeď a zůstal v této pozici nesmírně dlouho a hluboko, takže ani nepocítil, že mravenci vykousávají kus jeho zad. Jizvy mu zůstaly po celý život.

Ramana Mahárši, jsa zcela prost ideje, že je tělo či mysl, používá jedno nebo druhé s naprostým nezájmem, podobně jako asi my používáme lžíci nebo vidličku. Stejně nedává nejmenší význam první osobě.

V atmosféře tohoto ášramu, kde se život ubíral patriarchálním způsobem, kde Mahárši pojídal spolu se svými stoupenci, byl každý naprosto volný v hledání, které probíhalo v nesmírné jednotě jeho inspirace. Vznikal tu a zůstal dojem, že jsme byli přeneseni tisíce let zpět do časů upanišad a pociťovali jsme nesmírnou historickou hloubku celé indické kultury.